Za socialismu byla středobodem každé oslavy; dnes na tyto varianty téměř nikdo nepamatuje.

Chlebíčky, aspiky, plněná vejce. Bez nich jako by oslava v sedmdesátých či osmdesátých letech ani nezačala. Některé kombinace tehdy působily téměř luxusně, dnes nad nimi leckdo jen nechápavě kroutí hlavou. Přesto jde o kus české kulinární historie, na který by se zapomínat nemělo.

Oslavy doma měly svá nepsaná pravidla. Nebylo běžné zajít do supermarketu a koupit cokoli, co člověka napadlo. Vařilo se z toho, co bylo. A někdy i z toho, co zrovna „někde měli“. Nedostatek surovin vedl k improvizaci – a z improvizace vznikly recepty, které dnes zní skoro zvláštně.

Třeba bramborový salát s kousky vlašského salámu a sterilovaným hráškem. Nejen na Vánoce, ale i k narozeninám nebo na svatbu. Studená kuchyně tehdy dominovala, byla praktická a připravila se klidně den předem. Navíc působila slavnostně, i když šlo často o obyčejné suroviny.

Velkým pomocníkem byla lednice s mrazákem. Kdo ji měl, byl za moderní domácnost. Umožnila nachystat větší množství jídla dopředu a nemuset všechno řešit na poslední chvíli, což se při návštěvách hodilo.

Aspik jako symbol slavnostní tabule

Dnes si rosol z masa objedná málokdo. V osmdesátkách to ale bývala pýcha hostitelky. Aspik – tedy vývar zahuštěný želatinou, do kterého se zalévalo maso, vejce nebo zelenina – měl pevnou strukturu a lesk, který na stole upoutal pozornost. Často se používaly formy ve tvaru ryby, věnce nebo kapra.

V kuchařkách z té doby najdeme překvapivé kombinace. Kuřecí maso s broskví, šunková roláda přelitá rosolem. Sladké ovoce a maso? Dnes zvláštní, tehdy znak toho, že se podařilo sehnat něco „lepšího“ ze sklenice. A to se počítalo.

Chlebíčky jinak, než je známe dnes

Chlebíček přežil všechno. Jen se proměnil. Základ s bramborovým salátem a šunkou zůstal, ale některé varianty postupně zmizely. Třeba kombinace pařížského salátu a plátku gothaje, doplněná kyselou okurkou a sterilovanou paprikou. Dnes už spíš rarita.

Pařížský salát přitom neměl s Francií skoro nic společného. Směs točeného salámu, majonézy a nasekaných okurek byla odpovědí na omezený výběr uzenin. A že se uzeniny jedly hodně, potvrzují i statistiky – spotřeba se v osmdesátých letech pohybovala okolo 28 kilogramů na osobu ročně.

Na obložených mísách se ke konci dekády objevily i krabí tyčinky. Exotický název lákal, i když s pravým krabem neměly mnoho společného. Přesto působily světově a to stačilo.

Plněná vejce a retro dezerty

Plněná vejce byla téměř povinnost. Žloutky se utřely s taveným sýrem, máslem a trochou hořčice, směs se nastříkala zpět do bílků a posypala paprikou. Jednoduché, levné, efektní. Dnes by možná někdo namítl, že až příliš těžké.

Sladká tečka? Pudinkové řezy s máslovým krémem, kompotovaný ananas a šlehačka ve spreji. Cukru i tuku bylo víc než dost, ale chuťové preference byly jiné než dnes. Nikdo to příliš neřešil.

Proč tyto chutě zmizely

Po roce 1989 se otevřely hranice i trh. Najednou bylo z čeho vybírat a do kuchyně pronikly nové vlivy. Lehkost, čerstvé bylinky, méně majonézy. Těžké saláty začaly ustupovat, i když úplně nezmizely.

Roli sehrála také zdravotní osvěta. Lékaři častěji mluvili o nasycených tucích, soli a jejich vlivu na organismus. Některé recepty se proto upravily, jiné zůstaly jen vzpomínkou. A estetika? Ta se změnila možná nejvíc. Minimalistický catering a malé porce vytlačily velké mísy rosolu.

Aspik ve tvaru kapra dnes vedle sushi působí trochu nepatřičně, to si přiznejme. Přesto se retro prvky čas od času vracejí. Jen jinak podané. Šéfkuchaři zkoušejí domácí želatinu z poctivého vývaru, chlebíčky připravují z kváskového pečiva a zdobí je střídměji.

Možná stačí málo – ubrat majonézu, přidat čerstvé bylinky, použít kvalitnější suroviny. Tradice se nemusí zahodit, může se posunout. A právě v tom je česká kuchyně, navzdory všemu, docela silná.

Zdroje: czso.cz, akademiekvality.cz, knihykazda.cz, iprima.cz