V práci jsem odmítla přesčasy. Reakce nadřízeného mě přiměla přehodnotit své priority.

Poprvé po dlouhé době jsem odcházela z kanceláře včas. Nebyl to žádný protest ani snaha dělat problémy – jen obyčejné rozhodnutí, že ten den už pracovat nebudu. Čekala jsem, že si o tom se šéfem promluvíme věcně. Jenže reakce, kterou jsem dostala, byla ostřejší, než bych kdy čekala.

Tehdy jsem si uvědomila, jak moc jsme si v Česku zvykli na to, že přesčasy jsou jakýsi samozřejmý doplněk pracovní doby. Psychologové i data OECD roky upozorňují, že dlouhé směny se dřív nebo později odrazí na zdraví – na spánku, soustředění i na tom, jak zvládáme běžný stres. Přesto se v mnoha firmách stále drží představa, že odmítnutí přesčasů je známkou neochoty.

Když jsem šéfovi oznámila, že ten den končím v obvyklou dobu, jen se na mě krátce podíval. A pak pronesl větu, která mi v hlavě zůstala ještě týdny: „My potřebujeme lidi, kteří pro firmu žijí.“

Vyhoření nepřijde ze dne na den

Na přetížení si člověk zvykne rychleji, než si je ochoten připustit. To, co by ještě nedávno považoval za extrém, se nenápadně stane standardem. Odborníci v časopise The Lancet opakovaně upozorňují, že práce přes 50 hodin týdně zvyšuje riziko srdečních potíží. Jenže podobné varování člověk snadno přejde, když má hlavu plnou úkolů a schůzek.

První náznaky únavy často přehlížíme. Připisujeme je špatnému týdnu, hektickému období nebo počasí. Jenže právě v těch drobných signálech se nejčastěji skrývá varování, že tempo už dlouhodobě není udržitelné.

Když jsem se o odmítnutí přesčasu zmínila přátelům a známým z jiných oborů, slyšela jsem podobné příběhy. Nejprve jde o drobnou výpomoc, která nikomu nevadí. Pak se z ní ale stane pravidlo – a ve chvíli, kdy člověk řekne ne, působí najednou jako někdo, kdo narušuje zaběhnutý rytmus.

Hranice mění vztahy v práci

Nastavit si hranice neznamená být tvrdohlavý. HR specialistka z jedné velké technologické firmy mi popsala, že počet lidí odmítajících neplacené přesčasy za poslední dva roky citelně vzrostl. Podle ní jde o přirozenou reakci na to, že pracoviště dnes často splývá s domovem a přibývá zaměstnanců, kteří už nechtějí obětovat osobní čas.

Firmy, které jsou ochotné respektovat, že zaměstnanci mají své limity, podle profesních organizací čelí menší fluktuaci. Jenže udržet takový přístup v praxi není samozřejmost – vyžaduje to ochotu vyjít lidem vstříc a zároveň odvahu zaměstnanců svůj postoj prosadit.

Mně samotné došlo až po nějaké době, že ostřejší reakce šéfa nebyla o mně. Byla o jeho představě toho, jak má vypadat loajální pracovník. A to mě přimělo přemýšlet, proč jsem tolik let spojovala vlastní hodnotu s počtem hodin strávených v kanceláři.

Když se zahlcení na chvíli zastaví

Po několika týdnech bez pravidelných přesčasů jsem si začala všímat věcí, které mi dřív unikaly. Byla jsem doma klidnější a měla jsem víc energie na věci, které jsem měsíce odkládala. V práci jsem si najednou dokázala jasněji ujasnit, co má smysl a co dělám jen ze zvyku.

Nebyl to žádný dramatický zlom – spíš tichý pocit, že mám konečně prostor se nadechnout. A s odstupem jsem začala přemýšlet i nad otázkami, které jsem roky odsouvala: kolik času chci práci doopravdy věnovat? A co všechno jsem jí už obětovala?

Odmítnutí přesčasu se nakonec nestalo konfliktem, ale jednoduchým rozhodnutím, které mi připomnělo, že i běžný pracovní den má mít svůj konec. Každému, kdo má pocit, že ho práce pohlcuje, může pomoci obyčejný malý seznam tří věcí, které nechce kvůli práci odsunout. Často stačí tohle drobné cvičení, aby člověk jasně viděl, co je potřeba chránit – a kde začít měnit priority dřív, než to udělá zdraví za něj.

Zdroje: eurostat.eu, oecd.org, lanscet.com, nudz.cz