V dobách socialismu byl na každé zahradě jako vzácný poklad. Dnes se mu posmívají a děti se diví, proč má děda na zahradě něco, co vypadá jako UFO.

Betonové zahradní sety byly symbolem doby, kdy se všechno vyrábělo poctivě, těžce a tak, aby to vydrželo desítky let. Na každé chatě, u každého paneláku a často i na dvorech rodinných domů stával kulatý stůl se třemi masivními nohami a lavičkami ze stejného materiálu.

Dnes mnozí lidé při pohledu na tento „létající talíř“ jen nevěřícně kroutí hlavou, přesto jde o kus československé historie, který měl své kouzlo i praktické důvody.

Beton jako král zahrad 70. a 80. let

Betonový zahradní nábytek se začal objevovat už koncem 60. let, kdy se kladl důraz na trvanlivost a nenáročnost. V době, kdy se vše vyrábělo z dostupných materiálů, byl beton ideální volbou. Dalo se z něj snadno odlít téměř cokoli, od laviček přes květináče až po celé zahradní sety. Kulatý stůl s robustní deskou a trojicí pevných nohou se stal ikonou tehdejších zahrádek a chatařských kolonií.

Z dnešního pohledu působí jeho tvar skutečně zvláštně. Stolová deska bývala kulatá nebo trojúhelníková, často s barevnou mozaikou, případně s plastovou či umakartovou vrstvou, která měla chránit povrch. V mnoha případech se set doplňoval o tři nízké betonové sedáky, rozmístěné symetricky kolem, takže při pohledu shora skutečně připomínal létající talíř přistávající uprostřed trávníku.

Kdo si takový stůl pořídil, měl jistotu, že mu vydrží i celé generace. Ani prudký déšť, ani mráz mu nic neudělaly. Jen málokdo tehdy řešil estetiku, hlavní byla funkčnost. Beton byl „nezničitelný“ materiál, a to byla vlastnost, která přesně odpovídala duchu tehdejší doby.

Estetika minulosti, která přežila všechno

V 70. a 80. letech se vedle betonového nábytku začal do zahrad a na balkony dostávat i umakart – tehdejší zázrak moderního designu. Umakartové stolky, police a květinové stojany se vyráběly v jasných barvách, které měly oživit jinak jednotvárnou šeď panelových sídlišť. Lidé je často přesouvali i na zahrady, kde umakart v kombinaci se zelení vytvářel zvláštní kontrast.

Z dnešního pohledu působí takové kombinace spíš úsměvně. Děti, které na podobné stolky dnes narazí u prarodičů, se často ptají, proč má děda na zahradě „UFO“. Tvar i barvy totiž připomínají estetiku vesmírného věku, který se tehdy odrážel i v nábytkovém designu. Trojúhelníkové desky, chromované nohy, laminátové povrchy – to všechno mělo působit moderně, i když většina z nás je dnes vnímá spíš jako symbol minulosti.

Retro muzeum v Praze, které vystavuje vybavení domácností z 70. a 80. let, potvrzuje, že právě betonové a umakartové kusy patří mezi nejvíce rozpoznatelné artefakty československého designu. Lidé si je s nostalgií prohlížejí a často se u vitrín ozývá věta: „To jsme měli doma taky.“

Když se funkčnost střetla s dnešním vkusem

Zatímco tehdy šlo o chloubu každé zahrady, dnes se podobné kusy stávají spíš kuriozitou. Mnohé z nich však stále stojí na svých místech a po padesáti letech dál slouží. Povrch bývá sešlý, barva vybledlá, ale konstrukce drží. Některé rodiny je dokonce renovují, různě natírají beton speciálními barvami, doplňují dřevěné desky nebo je využívají jako základ pro moderní zahradní sezení.

Přesto se dnešní vkus posunul jinam. Zahradám vládnou lehké hliníkové konstrukce, umělý ratan nebo dřevo. Masivní beton se vytratil, jelikož působí těžce a neesteticky. Ale právě v tom spočívá jeho kouzlo. Přežil desetiletí, změny režimů i módní vlny. Stále stojí, často zarostlý mechem, jako tichý pamětník doby, kdy na zahradách vládly betonové lavice a smaltované popelníky.

Betonové dědictví, které nezmizelo

Zajímavé je, že v posledních letech se některé designové firmy k betonu opět vracejí. Moderní architekti vidí v jeho jednoduchosti nadčasovost a odolnost. Dokonce se objevují projekty, které původní socialistické zahradní sety repasují a prodávají jako retro designový kousek.

Zahrady tak pomalu znovu objevují krásu materiálů, které byly kdysi běžné. Zatímco pro mladší generaci zůstává betonový stůl spíš záhadou, pro pamětníky má obrovskou sentimentální hodnotu. Připomíná doby, kdy se víkendy trávily na chatě, kolem stolu se sedělo s hrnkem čaje a v dálce hrálo rádio Tesla.

Betonové UFO na zahradě už sice dnes málokoho oslní, ale z pohledu historie má své místo jisté. Je symbolem jedné éry, kdy se i obyčejný stůl stal kouskem československého designového dědictví.

Zdroje: zbozi; academia; designingbuildings; aukro