V dávném pouštním městě byl objeven úžasný vodní systém. Vědci jsou ohromeni a nedokážou pochopit, jak mohl vzniknout.

Jordánská Petra je místo, které dokáže ohromit na první pohled, ať už z důvodu mohutných fasád vytesaných do načervenalého pískovce, úzkých kaňonů vedoucích do srdce dávného města i monumentálních hrobek, které vypadají, jako by tu vznikly skoro mimochodem. Málokdo si ale uvědomí, že pod tímto povrchem, a často i hluboko v zemi, leží ještě něco mnohem podstatnějšího. Petra nebyla jen městem chrámů a hrobek. Byla to skutečná metropole uprostřed pouště, kde v době největšího rozkvětu žilo přes třicet tisíc lidí. Právě proto je v posledních letech středem zájmu vědců a archeologů, kteří postupně odkrývají jeden technický zázrak za druhým. Největší úžas dnes vzbuzuje vodní a kanalizační systém, který zde vybudovali původní obyvatelé, Nabatejci.

Petra leží v oblasti, kde roční srážky běžně nepřesahují patnáct centimetrů. Přesto tu kdysi fungovala rozlehlá městská zahrada, veřejné lázně i obrovský bazén v královských zahradách. Dlouho se předpokládalo, že zdejší civilizace musela žít v permanentním nedostatku vody, ale detailní průzkum posledních let ukazuje pravý opak. Nabatejci dokázali vytvořit v poušti umělou oázu díky propracované síti kanálů, cisteren, přehrad a keramických potrubí, která nemá v antickém světě mnoho obdob.

Geniální vodní systém

Systém byl tak vyspělý, že dokázal zachytit prakticky každou kapku deště, která na okolní hory dopadla během krátké zimní sezóny. Na vyvýšených místech kolem města vybudovali Nabatejci desítky zásobních nádrží, kde se srážková voda hromadila a odkud se pak složitou sítí otevřených i uzavřených kanálů rozváděla do jednotlivých částí města. Vědci při průzkumech objevili také fragmenty terakotových trubek, a je skutečně překvapující, jak blízko mají k těm, které známe ze současnosti. Propojené potrubí s přesně spočítaným sklonem umožňovalo regulovat průtok vody tak, aby byl dostatečně rychlý, ale přitom nedocházelo k erozi nebo naopak ke stagnaci a zanášení potrubí.

Právě detailní znalost místních geologických a klimatických poměrů, propojená s precizním inženýrstvím, umožnila vznik systému, který ve svém vrcholu zásoboval celé město i jeho okolí. Veřejné bazény, fontány, lázně i zavlažované zahrady, to vše existovalo v Petře díky dokonale navrženému rozvodu vody. Kromě zásobování vodou se Nabatejci soustředili i na efektivní ochranu města před přívalovými dešti, které občas během zimy postihují celý region.

Ochrana před povodněmi a důmyslné rozvody vody

Jedním ze zásadních prvků, na který archeologové narazili, je systém protipovodňové ochrany. Do města Petra vede jediná přístupová cesta, slavná soutěska Siq, která v minulosti představovala nejen vstupní bránu, ale zároveň velké riziko v případě náhlých přívalových dešťů. Nabatejci tu proto vybudovali sérii přehrad a bariér, které dokázaly zachytit obrovské množství vody, jež by jinak ohrozilo samotné město. V některých místech jsou patrné pozůstatky vodních kanálů a cisteren, které dokládají, že voda byla ze Siqu cíleně odváděna od obytných částí města. Takové řešení nebylo běžné ani ve velkých starověkých centrech a ukazuje, jak komplexně Nabatejci o vodním hospodářství uvažovali.

Klíč k přežití v poušti

Podle archeologických výzkumů vedl hlavní přívod vody z pramene Ain Musa, vzdáleného přibližně osm kilometrů od města. Původní otevřený kanál nahradilo už v 1. století př. n. l. potrubí z pálené hlíny. To bylo instalováno přímo ve stěně soutěsky, pečlivě utěsněno a chráněno před poškozením. Moderní analýzy ukazují, že tento systém byl schopen dopravit do města až 56 litrů vody za sekundu, což bohatě stačilo nejen pro zásobování obyvatelstva, ale i pro zavlažování městské zahrady, napájení bazénů a udržování veřejné zeleně. Obyvatelé Petry tak měli zajištěnou vodu prakticky po celý rok, což bylo v tehdejších klimatických podmínkách naprostou výjimkou.

Centrum obchodu, inovací a každodenního života

Díky tomuto vodnímu zázraku mohla Petra fungovat nejen jako obyčejné sídlo, ale jako živé obchodní centrum na křižovatce karavanních cest mezi Arábií, Egyptem a Sýrií. Obchodníci, kteří tudy procházeli, měli možnost doplnit zásoby vody, odpočinout si v městských lázních nebo se projít stinnými zahradami, které byste v srdci pouště opravdu nečekali. I botanické průzkumy potvrdily, že zde rostly nejen palmy, ale i vinná réva, obilí, datlovníky a další plodiny.

Je až s podivem, jak důkladně měli Nabatejci promyšlené hospodaření s vodou i na úrovni jednotlivých domácností. Město bylo rozděleno na menší čtvrti, které měly své vlastní cisterny a přívodní potrubí. V některých částech archeologové našli i pozůstatky filtrací, sedimentačních nádrží a míst, kde byla voda skladována v podzemí, aby se minimalizovaly ztráty odpařováním. V období sucha pak město těžilo z těchto zásob a obyvatelé se nemuseli bát, že by jim pitná voda došla.

Zánik, zapomnění a znovuobjevení Petry

Rozmach Petry ukončila až série ničivých zemětřesení a změna obchodních cest, která město v průběhu 6. století n. l. postupně vyřadila z hlavního dění. Obyvatelé město opustili a Petra se na dlouhá staletí ponořila do zapomnění. Místní beduíni sice věděli o její existenci, ale před světem ji úspěšně tajili. Obrovskou většinu detailů o každodenním životě v Petře se proto dozvídáme až z novodobých archeologických průzkumů, které stále probíhají.

Vědci, kteří se dnes detailně zabývají vodním hospodářstvím Petry, nepřestávají žasnout nad tím, čeho dokázala antická civilizace dosáhnout bez moderní techniky a výpočetní techniky. Když archeologové odhalují pozůstatky keramických trubek, cisteren a kanálů, v podstatě se dívají na systém, který by dnes stál miliardy. Není proto divu, že právě vodní mechanismus Petry je vnímán jako jeden z největších technických zázraků starověku. Bez této technologie by Petra nikdy nedosáhla svého vrcholu a dnes by nejspíš nebyla známá jako jedno z nejúchvatnějších míst světa.