V Česku se objevila houba s chutí podobnou kuřecímu masu, která roste na zahradě a je dostupná pro každého sběratele.

Na kmenech stromů napříč Českem se objevuje houba, kterou si leckdo na talíři spletl s kuřetem. Sírovec žlutooranžový zaujme už na první pohled – křiklavou barvou, zvláštním tvarem a nakonec i chutí. V posledních letech se k němu vrací nejen zapálení houbaři, ale i lidé, kteří hledají zajímavější a zdravější jídelníček.

Roste hlavně od května do září, a to především na listnáčích. Nejčastěji na dubu, vrbě, topolu nebo na starších ovocných stromech. Pokud máte na zahradě jabloň či švestku, klidně se může objevit právě tam. Plodnice vytváří nápadné vějíře v odstínech žluté a oranžové, někdy až skoro svítí.

Mladé kusy jsou měkké, šťavnaté a při zakousnutí opravdu připomenou drůbeží maso. Česká mykologická společnost uvádí, že záměna s jiným druhem není příliš pravděpodobná, protože sírovec roste ve velkých trsech a má dost typický vzhled. Jakmile ale zestárne, rychle tvrdne a v kuchyni už moc radosti neudělá.

Proč připomíná kuře

Jeho dužnina má vláknitou strukturu, která po tepelné úpravě drží pohromadě. Nerozpadá se, spíš se trhá na vlákna – podobně jako maso. Chuť je poměrně neutrální, takže snadno natáhne koření, česnek nebo třeba kari omáčku. I proto se s ním v kuchyni docela dobře pracuje.

Obsah bílkovin je u sírovce vyšší než u řady běžných hub a tuku má minimum. Odborné studie zmiňují také přítomnost polysacharidů, tedy složitějších cukrů, které mohou mít zajímavé biologické účinky. Vědci je dál zkoumají – nejde tedy jen o módní výstřelek, ale o nutričně docela hodnotnou potravinu.

Kde ho hledat a na co si dát pozor

Šanci na nález zvyšují parky, lužní lesy nebo zahrady se staršími stromy. Sírovec má tendenci vracet se na stejné místo i několik let po sobě, takže když ho objevíte jednou, vyplatí se kmen kontrolovat i příště.

Sbírejte opravdu jen mladé plodnice. Starší bývají tuhé, někdy až gumové, a citlivějším lidem mohou způsobit potíže se zažíváním. Opatrnost je na místě i u stromů rostoucích blízko silnic či továren – houby totiž do sebe natahují těžké kovy a další látky z okolí.

• Vybírejte světlejší, měkké kusy
• Vyhněte se sběru u frekventovaných silnic
• Nejste-li si jistí, ověřte nález v atlasu

Základní pravidlo je jednoduché: berte jen to, co bezpečně poznáte. I když je sírovec poměrně výrazný, začátečníci by se měli poradit se zkušenějším houbařem. Jistota je jistota.

Jak ho připravit

V kuchyni se nejčastěji objevuje jako řízek. Plátky se krátce povaří, potom obalí v mouce, vejci a strouhance a osmaží dozlatova. Konzistence zůstane pevná, skoro jako kuřecí prso. A chutná to překvapivě známě.

Hodí se ale i do směsí na kari, do guláše nebo třeba do tortilly se zeleninou. Před samotnou úpravou je dobré houbu alespoň patnáct minut povařit – zlepší se tím stravitelnost a sníží riziko nepříjemných reakcí. Syrový sírovec na talíř rozhodně nepatří.

Oblíbený i mezi vegetariány

Zvýšený zájem o rostlinnou stravu přivedl k sírovci i ty, kteří by dřív kolem hub prošli bez povšimnutí. V receptech dokáže nahradit maso, aniž by šlo o průmyslově vyráběnou náhražku. Oproti sójovým produktům působí přirozeněji, méně zpracovaně.

Výživoví specialisté dlouhodobě připomínají, že klíčem je pestrost. Jedlé houby do jídelníčku přinášejí vlákninu, minerální látky i zajímavou chuť. Sírovec obsahuje například draslík, který je důležitý pro svaly a nervovou soustavu, a také další stopové prvky.

Až tedy při procházce zahlédnete na kmeni stromu výrazně oranžový trs, možná se díváte na malý poklad. Stačí dodržet základní pravidla sběru, vzít jen mladé kusy a nebát se zkusit něco nového. Výsledek může překvapit – chutí skoro jako kuře, původem ale čistě z lesa nebo ze zahrady.

Zdroje: myko.cz, nahuby.cz, pubmed.ncbi.nlm.nih.gov, sciencedirect.com