Umění kýče: I když se mu chceme vyhnout, jeho nostalgie a únik od skutečnosti nás přitahují.

Porcelánové figurky, zasněné krajinky v zlatých rámech, plastové trpaslíky nebo blyštivá zvířata z dílny Jeffa Koonse. Kýč bývá opovrhován jako nevkus, ale přitahuje svou lacinou krásou a známým pocitem bezpečí. Je to umění, které se tváří, že je pro každého, i když se ho elita snaží přehlížet.

Kýč je jako ten příbuzný, kterého pozvete na svatbu jen ze slušnosti, ale nakonec to právě on roztančí celý parket. Je obviňován ze špatného vkusu, ale přitom si ho lidé tajně drží doma v obýváku. Od banálních dekorací až po multimilionová díla moderního umění si kýč drží své místo v našem kulturním prostoru. Co ale rozhoduje o tom, že něco označíme za kýč? A proč se nám to vlastně líbí, i když se za to někdy stydíme?

Kýč: Historie, která začala porcelánem

Slovo kýč pochází z němčiny, konkrétně z výrazu kitsch, který se začal používat v 19. století v Mnichově mezi obchodníky s uměním. Označovali jím levné napodobeniny obrazů, určené pro běžné lidi, kteří si drahá díla nemohli dovolit. Kýč tak od začátku nesl stigma masové dostupnosti a laciné krásy. Ve chvíli, kdy se umění začalo rozdělovat na to vysoké a nízké, kýč skončil na druhé straně barikády.

V českém prostředí se pojmem kýč poprvé zabýval například výtvarník a teoretik Jiří Kotalík, který upozorňoval na jeho emocionální podbízivost. Kýč nebyl nikdy jen o estetice. Šlo hlavně o to, že se snaží působit na city, ale dělá to jednoduše a přímočaře. Je to obraz matky s dítětem, který nemá za cíl provokovat myšlení, ale vyvolat dojetí. A právě tahle upřímná snaha potěšit bývá považována za podezřelou.

Moderní kýč: Jeff Koons a další hříšníci

V současnosti má kýč i své umělecké celebrity. Jeff Koons je jméno, které vyvolává vášnivé debaty. Jeho obří zvířata z nerezové oceli v pastelových barvách vypadají jako nafukovací hračky. A přesto se prodávají za desítky milionů dolarů. Je to ještě kýč, nebo už sofistikovaný komentář k moderní společnosti?

Podobně na hraně balancuje i Takashi Murakami, jehož barevné květiny a postavičky s velkýma očima připomínají japonské hračky. I on bývá obviňován z estetiky kýče. Jenže současné umění už často s kýčem pracuje vědomě. Nejde o selhání vkusu, ale o promyšlenou hru s tím, co společnost považuje za hodnotné.

Kdo určuje, co je kýč a co ne?

Otázka, kdo rozhoduje o tom, co je kýč, není vůbec jednoduchá. Estetická hodnota totiž není objektivní veličinou. To, co považuje za nevkusné vzdělaný kurátor, může být pro někoho jiného dojemná vzpomínka z dětství. Kýč se často stává terčem kritiky právě proto, že je masově oblíbený a srozumitelný. Elita se vůči němu vymezuje, protože v něm nevidí intelektuální výzvu.

Ale můžeme vůbec určit nějakou hranici? Slavný estetik Hermann Broch tvrdil, že kýč je to, co nabízí iluzi krásy bez bolesti. Kýč podle něj ignoruje temné stránky života a místo toho nabízí pohled, kde je všechno dobré, sladké a bez konfliktů. Možná právě proto nás tak přitahuje. Ve světě plném nejistot toužíme po harmonii a kýč nám ji ochotně podstrkuje, byť v přehnaně zdobeném balení.

Kýč jako únik a nostalgie

Nezanedbatelným důvodem obliby kýče je také nostalgie. Lidé si vystavují porcelánové sošky nebo malby západu slunce ne proto, že by nepoznali kvalitní umění, ale proto, že jim připomínají domov, dětství nebo bezpečné prostředí. Kýč je měkký polštář pro duši unavenou realitou.

Zároveň v sobě kýč nese určitý humor. Když si někdo vědomě vystaví růžového plameňáka na zahradu, může to být ironická hra, stejně jako projev upřímné lásky k jednoduchým věcem. Rozpoznat, kdy je kýč ještě kýčem a kdy už se stává kulturním komentářem, je stále obtížnější.

Kýč žije, protože ho potřebujeme

I když se snažíme kýči vyhýbat, je pořád s námi. Proměňuje se, mění podobu, ale nikdy zcela nezmizí. Někdy ho potkáváme nevědomky, jindy si ho užíváme vědomě. Kýč je jako cukr v estetické kuchyni. Víme, že ho nemáme přehánět, ale občas bez něj prostě nejde žít.

Ve světě, kde se estetika často používá jako měřítko intelektuální hodnoty, nám kýč připomíná, že krása nemusí být vždy hluboká, aby měla smysl. Možná právě v té jednoduchosti, do které se vejde trochu smíchu, nostalgie a útěchy, je jeho nečekaná síla.

Zdroje: Britannica, Wikipedie, iDnes.cz, NIH