Tuto barvu má na fasádě každý třetí dům v Česku. Architekti jsou zděšení a ptají se, proč.

Stačí projet novější čtvrť na okraji většího města a obraz se pořád opakuje. Béžová, krémová, písková. Podle odhadů architektů i výrobců fasádních barev připadá zhruba třetina novostaveb rodinných domů právě na tyhle odstíny. Lidé je berou jako jistotu. Jenže právě ta „jistota“ má i svou druhou stránku.

Za Prahou, Brnem i Plzní rostou celé ulice, které splývají do jednoho tónu. Světlá omítka, tmavší střecha, antracitová okna. A tím to většinou končí. Tenhle trend tu není rok ani dva, drží se víc než dekádu a čísla prodejců stavebních materiálů to potvrzují – béžová se prodává pořád nejvíc.

Architektka Pavla Melková z ateliéru MCA už dříve v rozhovoru pro Český rozhlas mluvila o tom, že české prostředí je barevně opatrné. Výraznější tóny spoustu lidí znervózňují, bojí se že by „přestřelili“. Jenže když se všichni drží při zemi, vzniká prostředí, které je sice klidné, ale taky zaměnitelné.

Proč právě béžová vítězí

Důvodů je víc a nejsou úplně nelogické. Béžová působí klidně, čistě, trochu připomíná kámen nebo písek. Spousta stavebníků má pocit, že je nadčasová – že za deset let nebude vypadat směšně. A realitní makléři říkají totéž: neutrální fasáda se prodává snáz, protože nikoho neurazí.

Hodně udělaly i katalogové domy. Vizualizace od developerů bývají často laděné do teplých, světlých tónů a zákazník to podvědomě přijme jako normu. Standard. Česká komora architektů dlouhodobě upozorňuje, že právě typizovaná výstavba stojí za tím, proč nové čtvrti působí jednotvárně až trochu mdle.

Roli hraje i čistě praktická stránka věci. Světlé odstíny tolik nepohlcují slunce, takže se fasáda méně přehřívá. U tmavých barev může docházet k většímu teplotnímu namáhání povrchu a tím pádem i ke kratší životnosti omítky. Projektanti proto často doporučí raději světlejší paletu, je to bezpečnější řešení.

Co architektům na béžové vadí

Samotná barva není nepřítel. Problém je, když se používá automaticky a bez přemýšlení. Architekt Osamu Okamura opakovaně připomíná, že kvalitu místa neurčuje jen jeden dům, ale celek. Když mají všechny stavby podobný odstín i proporce, ulice ztrácí tvář.

Navíc ne každé prostředí si o béžovou říká. V horách může působit cize, v historických částech obcí zase přehluší původní barevnost. Památkáři upozorňují, že tradiční venkovské domy měly vápenné nátěry s jemnějšími, lehce proměnlivými tóny. Dnešní syntetické barvy jsou často plošší a tvrdší.

Někdy se taky stává, že béžová supluje chybějící koncept. Dům bez dobrých proporcí a detailu neutrální nátěr nezachrání. Výsledek? Stavba, která neurazí, ale taky nikoho nenadchne – a po pár letech si na ni skoro nikdo nevzpomene.

Existuje cesta z barevné nudy

Architekti radí začít trochu jinak. Ne u vzorníku, ale u místa samotného. Podívat se kolem sebe, vnímat krajinu, světlo během dne i materiály v okolí. Někde obstojí teplá omítka, jinde lépe funguje kombinace dřeva a bílé nebo práce s přírodním kamenem. Barva by měla vycházet z kontextu, ne z katalogové stránky.

Studie publikovaná v časopise Color Research and Application ukazuje, že barevnost prostředí má vliv na psychickou pohodu lidí. Harmonicky sladěné, ale přitom rozmanité prostředí podporuje pocit vitality a sounáležitosti. Naopak jednolitá zástavba může působit monotónně až anonymně, i když je „čistá“.

Pokud tedy stavíte nebo rekonstruujete, vyplatí se poradit s architektem či specialistou na barevnost staveb. Ta investice nemusí být obrovská, ale může rozhodnout o tom, jestli váš dům zapadne do šedobéžového průměru nebo se stane přirozenou součástí místa. Béžová sama o sobě problém není. Potíž nastává ve chvíli, kdy se z ní stane automatická volba bez přemýšlení a bez vztahu k okolí.

Zdroje: cka.cz, rozhlas.cz, color.org, mca-atelier.cz