Syn mi sdělil, že už nemá zájem o prázdninové výlety. Poté prozradil skutečný důvod.

Když syn u večeře bez okolků prohlásil, že letos k prarodičům nepojede, úplně jsem ztuhl. Ještě minulý rok tam strávil skoro celé léto a domů se mu nechtělo. Tentokrát ale odpověděl tak rychle, až jsem měl pocit, že o tom přemýšlel už dlouho.

Nejdřív jsem čekal, že to bude jen další rychlá nálada, která se rozplyne do druhého dne. Jenže tentokrát se nic nezměnilo. Nebyl ani protivný, ani špatně naladěný – jen pevný ve svém rozhodnutí. A to mě znervóznilo víc, než jsem čekal.

Následující dny jsem si všiml, že se v něm něco pere. Odborníci z Psychologického ústavu Akademie věd často upozorňují, že děti kolem deseti let reagují výrazně citlivěji na situace, které je zaskočí nebo na něž nemají vliv. A přesně tak mi jeho vyhýbavé odpovědi připadaly – jen nebylo jasné, co za nimi stojí.

Když dítě něco trápí, ale neumí to hned vyslovit

Až jeden večer, kdy jsme zůstali sami v kuchyni, trochu povolil. Chvíli jsme mluvili o obyčejných věcech a pak z něj konečně vypadlo: „Já tam nechci kvůli tomu pánovi vedle.“ Měl na mysli staršího souseda prarodičů, který se na něj loni několikrát obořil kvůli hluku. Pro mě to byla tehdy drobnost, ale pro městské dítě to byl velký, nečekaný střet.

Zatímco dospělý podobné situace rychle přejde, dítě si je může nést ještě dlouho. A já jsem si najednou uvědomil, že jsem jeho obavy bral na lehkou váhu. On mezitím celý rok bojoval s tím, jestli se ozvat, nebo ne.

Psycholožka Jaroslava Šafránková z Masarykovy univerzity v rozhovoru pro Český rozhlas připomněla, že děti často své pocity nepojmenují ne proto, že by je nechápaly, ale protože mají strach, že budou vypadat přecitlivěle. Přesně to se na synovi potvrdilo. Dlouho se bál, že by svým odmítnutím zklamal prarodiče – a možná i mě.

Když jsem to s nimi nakonec probral, byli překvapení. Situaci si pamatovali, ale zdála se jim nepodstatná. Jenže pro dítě může i krátká nepříjemnost znamenat zásadní změnu v tom, jak určité místo vnímá. Obzvlášť pokud tam mělo dřív pocit bezpečí.

Proměněné prázdninové prostředí

S lidmi, kteří organizují dětské tábory a pobyty, jsem mluvil už několikrát a všichni říkají totéž: dnešní děti víc než dřív vyžadují předvídatelné prostředí. Vedoucí jednoho rekreačního centra mi potvrdila, že konflikty, které bývaly dřív běžnou součástí života mezi dětmi a dospělými, dnes děti snášejí hůř a často je to odradí od návratu. Data Národního ústavu duševního zdraví zároveň ukazují, že za poslední roky výrazně vzrostl počet dětí, které vyhledávají stabilní prostředí s jasnými hranicemi.

Začal jsem proto přemýšlet, jestli synův strach ze souseda není jen jeden dílek celé skládačky. Možná už nepotřebuje jen prostor a volnost, jak jsem si myslel. Možná spíš jistotu, že když se mu něco nebude líbit, můžeme o tom mluvit a nebudeme to odbývat.

Nakonec jsem se rozhodl nechat věci jednoduše plynout. Nabídl jsem mu několik možností, jak může strávit léto, a nijak jsem nenaznačoval, kterou z nich bych si přál. Pobyt u prarodičů v seznamu byl, ale netlačil jsem na něj. Vybral si jinak – a já jsem to tentokrát vzal bez zbytečného přemlouvání.

Prarodiče to kupodivu nesložilo. Naopak navrhli, že příští rok můžeme přijet všichni společně aspoň na pár dní, aby tam syn získal zpátky jistotu. Bylo vidět, že jeho obavám rozumějí víc, než jsem čekal.

Co si z toho mohou vzít i ostatní rodiče

Děti zřídkakdy odmítnou něco, co mívaly rády, bez vážnějšího důvodu. Jen ne vždy dokážou popsat, co jim vadí. Vyplatí se proto dát jim čas, prostor a hlavně nebrat jejich strach na lehkou váhu. Pro ně to totiž často není drobnost.

Letos jsem si uvědomil jednoduchou věc: prázdniny nemusí být podle našich představ, aby byly pro dítě dobré. To nejdůležitější, co opravdu potřebuje, je pocit bezpečí. A někdy stojí za to upravit své plány, aby ho mělo.

Zdroje: rozhlas.cz, avcr.cz, nudz.cz, idnes.cz