Psychologové naznačují, že tyto 2 české filmy mohou způsobovat úzkost. Viděli jste je i vy?

Psychologové potvrzují, že silné filmové příběhy mohou mít dlouhodobý dopad na psychiku člověka. Zvlášť když se opírají o skutečné události nebo velmi realistické zpracování. 

Tyto snímky spojuje to, že jde o psychologická dramata, které si svou syrovostí a nekompromisním obrazem reality vysloužily nálepku jedněch z nejvíce psychicky náročných českých filmů vůbec a jejich zhlédnutí opravdu není nic pro slabé povahy.

Skutečný příběh a naše filmové trauma

Filip Renč natočil svůj režijní debut v pouhých 26 letech. To, že nás z filmu tak mrazí, je způsobeno hlavně tím, že je natočen podle skutečných událostí. Režisér použil základní pointu skutečného případu a vystavěl kolem ní fiktivní příběh dívky Mariky, která se po nedorozumění ocitne místo v dětském domově v psychiatrickém zařízení pro nezletilá děvčata. Tam se stala obětí šikany, násilí, naprosté izolace a zoufalství.

Vryje se pod kůži

Requiem pro panenku není horor v tradičním smyslu. Přesto působí mnohem silněji než většina žánrových snímků, a to právě svou syrovostí a realistickým přístupem. Ukazuje, co se může stát, když jednotlivce semele systém, a nikdo z okolí nezasáhne a nepodá pomocnou ruku.

Nemožnost úniku z takové situace dodává celému příběhu tíživou bezútěšnost a tíživost. Koktejl bezmoci a rezignace s námi po skončení filmu dokonale zamává a rezonuje v nás dlouho dobu po skončení. A vědomí, že se to, čeho jsme svědky, ve snímku v určité míře skutečně stalo, je jen třešničkou na už tak vyždímaných emocích.

Nejděsivější film socialismu

Režisér Juraj Herz natočil tento snímek v roce 1968 podle stejnojmenné novely Ladislava Fukse a představuje vrchol psychologického hororu československé kinematografie.

Po tomhle budete potřebovat psychologa

Snímek neobsahuje v podstatě žádné explicitní násilí, přesto bývá označován za nejděsivější film, jaký za socialismu vznikl. Kamera Stanislava Miloty, výrazná hudba Zdeňka Lišky a promyšlený střih vytvářejí pocit neklidu, který graduje až k závěrečnému rozkladu osobnosti hlavního hrdiny.

Kopfrkingl nepůsobí jako klasický padouch, ale jako člověk, který zcela uvěřil své pravdě. Právě to dělá film natolik mrazivým. Sledujeme zrod zla ne jako výsledek agrese, ale jako výsledek posedlostí ideologií a patologickou touhou očistit svět.

Film byl po roce 1969 zakázán a v archivech ležel více než dvacet let. Teprve po sametové revoluci se mohl vrátit k divákům a byl znovu oceněn jako nadčasové dílo s mimořádnou uměleckou i psychologickou hodnotou. A že vám při něm tuhne krev v žilách, protože brilantní herecký výkon Rudolfa Hrušinského je tak přesvědčivý, že při sledování snímku cítíme strach, jako kdyby šlo o reálného člověka.

Dva filmy, které nelze zapomenout

Requiem pro panenku i Spalovač mrtvol patří k filmům, které člověk nezapomene celý život. Jejich síla spočívá v tom, jak realisticky zobrazují bezmoc, manipulaci a tiché přijetí zla. Nejedná se o horory v klasickém slova smyslu a přesto dokážou vyvolat silnou emoční reakci, často až fyzickou.