Psí rasy vyšlechtěné pro nejtěžší účely: Jak se lidé tragicky podíleli na jejich vývoji

Silná vazba mezi člověkem a psem je známá tisíce let. Jenže historie kynologie má i své temné kapitoly, v nichž nehrála roli láska, ale krev, dominance a krutost. Některá plemena nebyla stvořena k tomu, aby nosila bačkory, ale aby zabíjela, bránila vojska nebo se rvala o holý život v arénách pro potěšení davu. Kterým plemenům do genetického kódu člověk vepsal ty nejtvrdší požadavky, a jak se v nich toto dědictví odráží dnes?

Když se řekne šlechtění, většina z nás si představí snahu o dosažení ideálního vzhledu, lesklé srsti nebo specifického postavení uší. Pravda je ale mnohem pragmatičtější a v mnoha ohledech děsivější. Celá staletí fungoval pes především jako nástroj. A stejně jako máte nástroje na jemnou práci, existují i kladiva a zbraně. Lidé cíleně vybírali jedince s nejvyšším prahem bolesti, potlačeným pudem sebezáchovy a masivní stavbou těla, aby z nich vytvořili dokonalé stroje na přežití v extrémních podmínkách války nebo boje. Není to vina těch psů. Je to zrcadlo lidských potřeb v dané době.

Molossové: Živé tanky starověkých válek

Pokud bychom hledali skutečné těžkotonážníky psí historie, musíme se podívat na skupinu plemen molossů. Tito psi nebyli původně určeni k hlídání dvorku. Byli to válečníci. Už ve starověku, ať hovoříme o Římanech či ještě starších civilizacích, byli tito obři využíváni jako živé zbraně. Představte si bitevní vřavu, do které je vypuštěna smečka šedesátikilových svalovců, často chráněných koženými zbrojemi nebo obojky s hřeby. Jejich úkolem nebylo jen strašit, ale fyzicky likvidovat nepřátelskou pěchotu i jezdce. Lidé u nich po generace selektovali absolutní nebojácnost a schopnost nevnímat svá zranění. Dnešní neapolští mastinové nebo cane corso v sobě nesou odlesk těchto dob. Ačkoliv jsou to skvělí strážci, jejich fyzická predispozice k silovému řešení konfliktu v nich někde v hloubce dříme.

Irský vlkodav a nemilosrdný lov

Zatímco molossové sázeli na hrubou sílu, jiná skupina plemen byla vyšlechtěna pro smrtící rychlost spojenou s brutalitou lovu. Typickým příkladem jsou velcí chrti, zejména irští vlkodavové. Dnes je považujeme za něžné obry, kteří se povalují na gaučích, ale jejich původní určení bylo likvidační. Byli šlechtěni k tomu, aby dokázali dohnat a strhnout vlka či jinou šelmu, která bojuje o život s neuvěřitelnou zuřivostí. Aby pes dokázal zabít vlka, nemůže to být žádné ořezávátko. Musí být obrovský, silný a musí mít instinkt zabíjet rychle a efektivně. Lidé na těchto plemenech po staletí brousili lovecké pudy k dokonalosti. Ne pro zábavu, ale kvůli ochraně stád a majetku před predátory. Tento účel vyžadoval psa, který se nezastaví před ničím.

Arény smrti a vznik bojových plemen

Nejkontroverznější kapitolou je bezpochyby éra psích zápasů. Zde se lidská krutost podepsala na psech nejvýrazněji. Plemena jako stafordšírský bulteriér, americký pitbulteriér nebo anglický bulteriér si s sebou nesou nálepku, které se jen těžko zbavují. Psí zápasy patřily mezi oblíbenou zábavu chudiny i šlechty, a tak psi byli šlechtěni na tzv. „gameness“, tedy vlastnost, která nutí psa pokračovat v boji i přes vyčerpání a vážná zranění. Je to naprosté potlačení pudu sebezáchovy ve prospěch splnění úkolu. Ale je potřeba zdůraznit, že tito psi byli šlechtěni k agresi vůči zvířatům, nikoliv vůči lidem. V ringu musel být rozhodčí nebo majitel schopen psa kdykoliv holou rukou rozdělit, aniž by byl pokousán. Pes, který kousl člověka, byl v chovu často utracen.

Mýtus o vrozeném zabijákovi

Ve společnosti stále panuje představa, že existuje něco jako „bojové plemeno“ z hlediska biologie. Kynologie však tento termín oficiálně neuznává. Jak potvrzují odborníci na výcvik, neexistuje pes, který se narodí s touhou vraždit lidi. Existují pouze plemena s různými predispozicemi a hladinou energie. To, co dělá z psa nebezpečnou zbraň, není jeho DNA, ale vodítko, na jehož druhém konci stojí člověk. Pes je odrazem svého majitele. Pitbul může být dokonalým atletem pro agility nebo canisterapeutem, stejně jako může být labilní zbraní v rukou nezodpovědného agresora. Problémem těchto silných plemen není jejich „zlá povaha“, ale jejich fyzický potenciál. Když kousne čivava, bude vám stačit náplast. Když zaútočí nevychovaný pes o váze čtyřiceti kil s čelistmi svěráku, následky mohou být fatální. Právě proto tato plemena přitahují tolik pozornosti médií.

Ochránci dětí

Možná to bude znít jako protimluv k předchozím řádkům, ale právě plemena s „krvavou“ historií bývají v rodinném kruhu těmi nejoddanějšími. V Anglii se stafordšírskému bulteriérovi dokonce přezdívá „nanny dog“ (pes chůva). Díky své vysoké prahu bolesti jsou tito psi neuvěřitelně tolerantní k dětským neohrabaným dotekům. Batole, které psu omylem šlápne na nohu nebo ho zatahá za ucho, je u bullovitých plemen často ve větším bezpečí než u nervózních malých plemen, jako jsou pinčové nebo kokršpanělé.

Samozřejmě, pes není chůva a nikdy by neměl být s malým dítětem bez dozoru. Ale ten, kdo tato plemena zná, potvrdí, že pokud jsou dobře socializovaná, považují lidskou rodinu za svatou. Feny mívají silný opatrovnický pud a dítě vnímají jako „štěně“ smečky. Nebezpečí pak paradoxně nehrozí dítěti, ale spíše cizímu člověku, který by chtěl dítěti ublížit.

Zdroje: pesweb.cz, nasezahrada.com, novojicinsky.denik.cz