Proč se v sitcomových seriálech běžně objevuje smích? Může to posílit dojem, že je situace humorná a zábavná.

Když se z televizní obrazovky ozve smích, většina diváků instinktivně ví, že se mají zasmát také. Smíchová stopa je nedílnou součástí mnoha sitcomů už od poloviny 20. století. 

Smích jako televizní iluze

Historie smíchových stop neboli „laugh track“ sahá do padesátých let 20. století. V době, kdy byly televizní pořady často natáčeny před živým publikem, se smích diváků zaznamenával přímo během natáčení. Tak vznikla iluze „společného sledování“. I když jste byli sami doma, slyšeli jste, jak se ostatní smějí, což pořadu dodávalo potřebnou atmosféru společného zážitku.

Se vzrůstajícím důrazem na kontrolu nad výsledným zvukem začaly televizní společnosti používat uměle přidaný smích. Za nimi stál americký zvukař Charles Douglass, který v 50. letech vytvořil zařízení zvané laff box. Obsahovalo stovky předem nahraných smíchů, které bylo možné podle potřeby vkládat do scén.

Zajímavostí je, že mnoho těchto smíchů bylo zaznamenáno právě v této době a používají se dodnes. Váš oblíbený sitcom tak může obsahovat hlas někoho, kdo se smál před 70 lety a už dávno nežije.

Proč potřebujeme slyšet smích?

Z psychologického hlediska plní smíchová stopa funkci jakési emocionální nápovědy. Lidé mají přirozenou tendenci napodobovat reakce ostatních a pokud slyší smích, mozek interpretuje scénu jako vtipnou, což zvyšuje pravděpodobnost, že se lidé také zasmějí. Scény doplněné o smíchovou stopu tak působí na diváky zábavněji než ty bez ní. Důležité je ale také dávkování této stopy. Příliš hlasitý nebo nevhodně načasovaný smích může mít opačný efekt a v divákovi vyvolat pocit trapnosti nebo manipulace.

Styl, tempo a kulturní rozdíly

Sitcomy se smíchovou stopou mají často jiný rytmus než ty bez ní. Například klasiky jako Přátelé, Dva a půl chlapa nebo Jak jsem poznal vaši matku spoléhají na smích jako nedílnou součást komického rytmu. Naproti tomu novější tituly jako Kancl nebo Brooklyn 99 si vystačí bez této stopy a často pracují s jemnějším, ironičtějším nebo trapným humorem.

Zajímavé je i kulturní rozložení. Například britské komedie často upřednostňují přirozenější formu humoru bez smíchové stopy, zatímco v USA byla dlouhou dobu standardem.

Když smích obtěžuje

Přestože má smíchová stopa své zastánce, kritiků postupně přibývá. Hlavním argumentem je, že umělý smích nahrazuje skutečně vtipný obsah. Někteří diváci navíc vnímají laugh track jako rušivý prvek, který narušuje autenticitu nebo snižuje inteligenci humoru. Například seriál Teorie velkého třesku byl často terčem posměchu právě kvůli přehnanému množství smíchu a vznikly dokonce internetové verze bez doplňující zvukové stopy, které ukázaly, jak odlišně může působit stejná scéna.

Živé publikum jako alternativa

Některé pořady se vrátily ke konceptu živého publika především kvůli autentičnosti. Smích přichází přirozeně, neplánovaně a diváci cítí, že sledují skutečné reakce. Například v rebootu klasických sitcomů jako Will & Grace nebo Zase máme plný dům bylo živé publikum znovu přizváno nejen kvůli nostalgii, ale i kvůli tomu, že skutečný smích má větší emocionální váhu než ten předem nahraný.

Budoucnost beze smíchu?

Díky vývoji v oblasti streamovacích platforem, umělé inteligence a personalizace obsahu se smíchové stopy postupně dostávají do pozadí. Moderní publikum oceňuje přirozenost, autentičnost a různorodost humoru, která se obejde bez zvukových nápověd. Zároveň však nelze říct, že smích zcela zmizí. V jistých formátech, nostalgických rebootech nebo klasických komediích, si zachová své místo. A dokud budeme mít potřebu usmát se spolu, i když jsme sami, budou laugh tracky znít z našich obrazovek jako připomínka toho, že smích je nakažlivý, ať už ho slyšíme živě, nebo z pásky.

Zdroj: videomaker.com, bbc.com, iflscience.com, Youtube