Proč milujeme anti-hrdiny? Často dělají to, co my sami nemůžeme

Zdá se, že žijeme ve zlaté éře antihrdinů. Postavy jako Joker nebo Joe Goldberg ze seriálu You fascinují miliony, zatímco klasičtí klaďasové ustupují do pozadí. Možná to bude znít překvapivě, ale důvody jsou prosté.

Antihrdina je hlavní postava, která postrádá typické hrdinské ctnosti. Může být sobecký, cynický, nebo morálně nejednoznačný. Nejde o čisté záporáky; jsou to složité, často rozpolcené duše. Jejich popularita naznačuje, že už nás unavují zjednodušené příběhy dobra proti zlu a toužíme po postavách, které lépe odrážejí spletitost lidské povahy a světa.

Přitažlivost nedokonalosti a zakázaného ovoce

Jedním z hlavních důvodů je jejich nedokonalost. Na rozdíl od dříve představovaných hrdinů jsou anti-heros plní chyb, což je činí lidštějšími a snáze pochopitelnými. Můžeme se s nimi do jisté míry ztotožnit, i když s jejich činy nesouhlasíme. V určitém ohledu jsou pak i zábavnější.

Dalším magnetem je možnost takzvané „zástupné transgrese“. Antihrdinové často jednají způsoby, které jsou ve skutečném světě nepřijatelné. Sledováním jejich příběhů můžeme bezpečně prozkoumávat zakázané, prožívat vzpouru proti normám, což může mít až katarzní účinek a ventilovat naše frustrace. Umožňují nám nahlédnout do temnějších koutů naší psychiky, což může vést k lepšímu sebepoznání.

Často také ztělesňují touhu po svobodě od společenských omezení a nonkonformitě.

Fascinace morálně šedými zónami

Morálně šedé postavy nás nutí opustit komfortní zónu černobílého vidění. Ukazují, že „zlo“ není absolutní, ale relativní a kontextuálně podmíněné. Jejich činy mohou být z jejich perspektivy ospravedlnitelné, nebo alespoň pochopitelné. Často také slouží jako nástroj společenské kritiky, ztělesňují vzpouru proti zkorumpovanému systému nebo pokrytectví. Vnímáme je jako realističtější, protože skuteční lidé jsou málokdy jen dobří, nebo jen zlí.

Zvláštní kapitolou jsou pak antihrdinové s nadpřirozenými schopnostmi či původem. Postavy jako lovec Kraven, který se řídí svérázným kodexem cti a jehož metody jsou často brutální, nebo Venom, symbiont balancující na hraně mezi záchranou a destrukcí, posouvají hranice tradičního hrdinství ještě dál.

Jejich fascinace může pramenit z toho, jak se vyrovnávají se svou „jinakostí“ nebo vnitřním monstrem, a přitom se snaží najít své místo ve světě, často za použití síly, kterou my sami nemáme. I zde prožíváme onu zástupnou transgresi, ale s přidaným prvkem nadlidské moci a dilemat, která z ní plynou.

Kulturní posun a zrcadlo doby

Popularita antihrdinů je výsledkem dlouhodobého kulturního vývoje. Tradiční, bezchybní hrdinové dnes mohou působit ploše nebo naivně. Společnost je skeptičtější vůči ideálu neomylnosti.

Antihrdinové lépe odrážejí současné úzkosti, cynismus a morální relativismus. Vzestup kvalitní televize s její možností dlouhodobého vývoje postav (jako v Rodině Sopránů nebo Perníkovém tátovi) se stal pro antihrdinské příběhy ideálním médiem. Možná v nich hledáme i osobní příběhy boje jednotlivce v době, kdy je kladen důraz na individuální úspěch a nedůvěru ve velké ideologie.

Příkladem mohou být Joker, symbol chaosu a vzpoury, někdy vnímaný i jako oběť systému, nebo Joe Goldberg, jehož vyprávění z vlastní perspektivy nám nebezpečně usnadňuje pochopení jeho zvrácené logiky. Fascinují nás jako psychologické extrémy, které nám umožňují bezpečně konfrontovat temné stránky lidské existence.

Temná stránka přitažlivosti

Nekritická glorifikace antihrdinů však může mít i negativní dopady. Přílišné ztotožnění může ovlivnit vnímání dobra a zla, zejména u mladších diváků, a podporovat cynismus. Je klíčové rozlišovat mezi fiktivní fascinací a reálným schvalováním činů. Potřebujeme mediální gramotnost, abychom dokázali oddělit fiktivní svět od reality.

Proč tedy antihrdiny milujeme? Pro jejich realismus, možnost prožít skrze ně zakázané, pro jejich psychologickou komplexnost a schopnost zpochybňovat morální jistoty. Odhalují naši vlastní fascinaci temnotou, ale i naši schopnost empatie. V době, kdy tradiční hrdinské příběhy působí naivně, hledáme postavy, které rezonují s naší zkušeností komplexního světa. Antihrdinové nám neříkají jen něco o fiktivních světech, ale především o tom skutečném.

Zdroje: wikipedia, Psychology Today, BBC