Proč mají filmoví padouši východní přízvuk a původ?

Asi všichni jsme si všimli přízvuku, který mají filmoví padouši těsně předtím, než odhalí svůj ďábelský plán. Ať už je to bývalý agent KGB, bezcitný mafián nebo zkorumpovaný oligarcha, téměř vždy mluví s přízvukem typickým pro východní Evropu – často s nádechem ruštiny.

Jak je možné, že i v době, kdy se Hollywood snaží bořit stereotypy, tento jeden přežívá a daří se mu skvěle? Odpověď je složitější, než se zdá, a odhaluje mnohé nejen o Rusku, ale hlavně o nás a o Západu.

Zrozen v ohni studené války

Všechno to začalo politikou. Během druhé světové války, kdy USA a SSSR bojovaly proti společnému nepříteli, Hollywood točil prosovětské filmy jako na běžícím pásu. Jenže po válce se spojenec stal úhlavním nepřítelem.

S nástupem studené války a „rudé paniky“ v Americe se filmové plátno stalo ideologickým bojištěm. Hollywood pod tlakem politiků a tajných služeb začal chrlit filmy, kde byl komunista a Sovět synonymem pro zradu a hrozbu.

Vrchol přišel v 80. letech, kdy prezident Reagan označil SSSR za „říši zla“. Filmy jako Rocky IV s nelidským strojem na zabíjení Ivanem Dragem nebo Rudý úsvit se sovětskou invazí do USA zabetonovaly obraz Sověta jako absolutního, dehumanizovaného zla.

Síla přízvuku a lenost Hollywoodu

Přízvuk je pro filmaře neuvěřitelně mocná zkratka. Během pár vteřin divákovi napoví, odkud postava je a co od ní čekat. Východoevropský přízvuk se tak stal značkou pro „nebezpečí“ a „nedůvěryhodnost“.

Zajímavé je, že „hollywoodská ruština“ není skutečný přízvuk. Je to uměle vytvořený zvuk, který schválně přehání tvrdé souhlásky a ráčkované „r“, aby zněl cize a zlověstně. Vytváří tak u diváka podvědomý neklid a brání mu v empatii. Navíc jsou filmaři často líní rozlišovat. Je jedno, jestli herec pochází z Česka, Polska nebo Srbska – jeho přízvuk se prostě hodí do jednoho „východního“ pytle a škatulky ruského mafiána.

Od agenta KGB k mafiánovi a oligarchovi

Když se v roce 1991 rozpadl Sovětský svaz, Hollywood přišel o svého oblíbeného padoucha. Bylo třeba najít náhradu. Západní média tehdy vykreslovala Rusko jako chaotickou zemi ovládanou zločinem.

A tak se zrodil nový archetyp: ruský mafián. Už nebojoval za komunismus, ale za peníze, moc a luxus. Filmy z 90. let, jako bondovka Zlaté oko, často ukazovaly, jak se americký hrdina spojí s „novým, demokratickým Ruskem“, aby společně bojovali proti „zdivočelým“ zbytkům starého režimu.

V posledních letech se k tomu přidal ještě jeden, možná ten nejdůležitější důvod: peníze. Akční filmy potřebují silného protivníka, ideálně nějakou velmoc. Jenže Čína je pro Hollywood obrovský trh a studia si prostě nemohou dovolit naštvat čínské cenzory a publikum.

Rusko takovou ekonomickou páku nemá. Proto je z čistě obchodního hlediska „bezpečným“ padouchem. K tomu všemu současná reálná politika, zejména po anexi Krymu a válce na Ukrajině, tento filmový stereotyp jen posiluje. Vzniká tak začarovaný kruh – ruské činy připomínají Západu filmové padouchy a Hollywood tento obraz dál vděčně používá, protože mu diváci rozumí.

Jak to vidí druhá strana?

Zatímco Hollywood se zaobírá vnějšími hrozbami, ruská kinematografie řeší své vnitřní démony. Kultovní filmy jako Bratr (1997) neukazují boj s Amerikou, ale syrový obraz rozpadající se společnosti 90. let, kde největším nepřítelem je zkorumpovaný krajan.

Mistrovský Leviatan (2014) je zase drtivou kritikou vlastního státu, který požírá své občany. Ruské filmy jsou tak spíše o hledání ztracené identity a vyrovnávání se s vlastními chybami.

V konečném důsledku nám filmoví padouši neříkají nic moc o skutečném Rusku. Jsou spíše zrcadlem, které odráží obavy, předsudky a politické potřeby Západu. A dokud bude pro Hollywood výhodné a užitečné tento obraz udržovat, bude ďábelský plán dál odhalován s drsným východním přízvukem.

Zdroje: codastory, dw