Otec si na naše dítě stěžoval kvůli hluku, ale jeho vlastní domácnost nás každou noc budila.

V panelových domech se sousedé obvykle nehádají kvůli velkým věcem, ale kvůli hluku. U nás to začalo nenápadně – soused za zdí přišel s tím, že ho v noci ruší naše miminko. Překvapilo mě to hlavně proto, že z jeho bytu se každou noc ozýval takový rachot, že jsme s partnerem spíš přežívali do rána než spali. Celé to bylo zvláštní, protože šlo jen o běžný chod domácností, ale rozdílné vnímání zvuku dokáže během pár dní napnout atmosféru na celé chodbě.

Asi i proto se v domech neustále řeší, kde je hranice mezi běžným zvukem a hlukem, který už je za únosnou mezí. Lidé z oboru mi opakovaně říkali, že to není jen o číslech z měřičů. Hodně záleží na tom, jak daný zvuk působí na konkrétního člověka.

Čísla Českého statistického úřadu dlouhodobě ukazují, že stížností na hluk přibývá, hlavně ve městech. A také se připomíná, že v noci jsme citlivější než přes den – v lehkém spánku nás vyruší i něco, co by nám odpoledne vůbec nevadilo.

Proč jeden člověk slyší obtěžující hluk a druhý ne

Akustici často vysvětlují, že lidský mozek posuzuje zvuk podle více kritérií než jen podle hlasitosti. Dětský pláč má vysoké frekvence a rychlé změny, a mozek ho proto automaticky vyhodnotí jako něco, co vyžaduje pozornost. Oproti tomu hudba nebo vibrace z vedlejší stěny bývají založené na hlubších tónech, které jsou fyzicky slyšet víc, ale člověk je nemusí vnímat tak naléhavě. V odborných textech o akustice se opakuje, že roli hraje hlavně proměnlivost a charakter zvuku.

U nás to bylo podobné. Soused měl jasno – pláč mu vadí, protože je přerušovaný a ostrý. Na to, že jeho noční provoz byl hlasitější, se nechtěl moc ohlížet. Když jsem se o tom bavil s odborníkem z ČVUT, narazili jsme na pojem, který psychologové popisují jako asymetrie tolerance. Jinými slovy: zvuky, které si sami vytváříme, automaticky vnímáme jako méně rušivé než ty, které jdou od ostatních.

Kdy má smysl něco řešit a kdy stačí domluva

Vyhláška Ministerstva zdravotnictví stanovuje, jaké hladiny hluku jsou v obytných místnostech přijatelné, hlavně přes noc. Měří se v decibelech, což je logaritmická škála – a proto i malý rozdíl v číslech může znamenat velký rozdíl v tom, co člověk skutečně slyší.

Jenže málokdy začínají sousedské konflikty měřením. U nás se všechno zlomilo ve chvíli, kdy jsme se potkali na chodbě a konečně normálně promluvili. Krátký rozhovor nakonec pomohl víc než jakékoli oficiální kroky.

Co si z toho odnést

Lidé, kteří dlouhodobě pomáhají řešit sousedské spory, mají pár jednoduchých rad. Vyplatí se zjistit, kdy přesně rušivé zvuky vznikají a jestli s nimi lze něco udělat. A také je dobré popsat problém konkrétně a bez ironie či obviňování – právě to podle mediátorů rozhoduje o tom, zda má druhá strana snahu situaci řešit.

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že rychlé soudy většinou nikam nevedou. Často se ukáže, že lidé vůbec netuší, jak moc jsou slyšet. Stejně jako si neuvědomují, že jejich běžné domácí zvuky mohou být v jiném bytě výraznější, než čekali. Hluk tak není jen technický problém – je to hlavně test trpělivosti a ohleduplnosti.

Ať už bydlíte v klasickém činžáku nebo v novém bytovém komplexu, jedno platí pořád: komunikace je základ. Neexistují vítězové ani poražení. Ale existuje způsob, jak si znovu dopřát klidné noci a přátelštější atmosféru v domě.

Zdroje: czso.cz, mdcr.cz, sciencedirect.com, springer.com