Opravdu vnímáme barvy odlišně? Ano – muži častěji mají problémy s barevným viděním!

Možná jste se už někdy s někým dohadovali o tom, jestli je něco spíš modré, nebo šedé. Případně o tom, jestli je něco skutečně zelené. Schopnost vnímat barvy se liší podle pohlaví, věku i kultury a někdy je to tak individuální, že věda zatím nedokáže vysvětlit, co vlastně vidíme.

O barvách se lidé dokážou dohadovat s vášní malířů i zuřivostí nadšených kutilů. Nejde ale pouze o otázku vkusu. Existují totiž objektivní rozdíly v tom, jak jednotlivci barvy vnímají. Na základě studií i praktických příkladů vyplývá, že nejde jen o to, jak barvy popisujeme, ale také o to, že je zkrátka vidíme jinak.

Barvoslepost a genetika

Zásadní roli ve vnímání barev hraje genetická výbava. Barvoslepost nejčastěji postihuje červeno-zelené spektrum. Tato vada se vyskytuje až u 9 % mužů, zatímco jen u přibližně 0,4 % žen. Důvodem je, že geny pro barevné vidění jsou umístěny na chromozomu X. Ženy mají dva X chromozomy, takže jeden „vadný“ mohou nahradit funkčním. Muži mají X jen jeden – a tedy žádnou zálohu.

Barvoslepý člověk nevnímá barvy jako šedé, jak se často mylně tvrdí, ale jinak než běžná populace – a často způsobem, který si nedokážeme představit. Studie ukázaly, že přirovnání barev k předmětům (například „modrá jako obloha“) u barvoslepých nefunguje. Jejich vnímání barev je natolik odlišné, že jej nelze přeložit do našeho jazyka.

Co když červená pro mě není tvoje červená?

Není to ale jen o genetice. Filozofové a vědci se už po staletí zabývají tím, zda všichni vidíme barvy stejně. Stává se totiž, že dvě osoby vnímají stejný podnět (např. světlo o vlnové délce 700 nm) naprosto odlišně. Jeden vidí sytě červenou, zatímco druhý něco úplně jiného. Barvu jako takovou bohužel nelze objektivně popsat ani změřit.

Věkem barvy blednou

Studie publikovaná v Scientific Reports ukázala, že s přibývajícím věkem se citlivost na barevnost (neboli sytost a intenzitu odstínů) výrazně snižuje. Výzkum srovnával zornicové reakce mladých a starších dospělých na podněty různých barev. Ukázalo se, že s věkem se reakce zornice snižují především u zelených a purpurových odstínů. To znamená, že pro starší lidi jsou barvy méně výrazné a „vybledlé“.

Zajímavé přitom je, že vnímání světlosti – tedy jasu – zůstává i ve vyšším věku téměř stejné. To může vysvětlovat, proč někteří senioři začnou preferovat syté barvy nebo naopak nevnímají „tón v tónu“ jako disharmonii.

Jazyk utváří vnímání

Vnímání barev ale ovlivňuje i to, jakým jazykem mluvíme. Například některé kultury nemají pro barvu samostatný pojem vůbec – popisují ji skrze strukturu, funkci nebo náladu. Jiné používají jen dvě základní slova: světlá a tmavá. To, co my vnímáme jako modrou a zelenou, se v některých jazycích označuje jedním slovem. A i v moderních jazycích se systém pojmenování barev liší.

Příklad ze života

Zajímavou ilustrací toho, jak subjektivní je vnímání barev, je příběh ze stavebnin, kdy zákaznice přinesla plechovku s barvou a požádala, aby jí ji „přemíchali na zelenou“. Pro zaměstnance, kteří v barvě viděli temně rudý odstín, to byl šok. Je možné, že zákaznice barvu vnímala jinak – například kvůli poruše vnímání, nebo že si jednoduše popletla názvy. Ale stejně tak je možné, že v její osobní „paletě“ se rudá a zelená překrývají víc, než bychom čekali.

Když se barvy nepopisují…

Pokusy vědců popsat barvu „čistě“ – tedy bez přirovnání – zpravidla selhávají. Barva je totiž zážitek. Můžeme ji změřit spektrometrem, popsat vlnovou délkou nebo RGB hodnotami, ale to stále nevysvětluje, co kdo doopravdy vidí. A protože je to vjem závislý na fyziologii, psychice i kontextu, každý si pod stejným označením může představit něco jiného.

Barvy jsou univerzální – a přitom tolik individuální. Naše schopnost je vnímat závisí na pohlaví, věku, genetice, kultuře i jazyce. Muži častěji trpí poruchami barevného vidění, starší lidé je vnímají méně sytě, a jazyk, kterým mluvíme, ovlivňuje, jak barvy chápeme. Zatímco některým z nás připadá samozřejmé rozlišovat mentolovou, olivovou a šalvějovou, jiní vidí jednoduše „zelenou“. A právě v tom je síla i krása – že každý z nás má svou vlastní duhu.

Zdroje: Nature.com, Kvety.cz, 21stoleti.cz, Irozhlas.cz, Ct24.ceskatelevize.cz, NIH, Research Gate, Science Direct, Live Science