Největší lež československého filmu: Na plátně pan dokonalý, ve skutečnosti pěkný divočák

Povolání herce je často oslavované jako něco, co člověka dovede na vrchol slávy a do středu pozornosti veškerého okolí. Herecký um však dokáže způsobit i negativní dopady. Pokud je někdo kvalitním hercem a precizně vyobrazí negativní postavu, máme tendence samotného herce nenávidět. Podobně to však funguje i opačně. Proto si pak mnohdy některé herecké ikony idealizujeme a zkreslujeme, ačkoliv jejich reálné životy jsou úplně jiné než na obrazovkách.

Být hercem znamená nacházet se v samotném centru pozornosti, ale zároveň to často znamená vést poněkud ambivalentní život. Někteří herci se nám do paměti vryli jako padouši, vůdcové či jednoduše rodinné typy. Ve skutečnosti však jejich soukromé životy byly opakem toho, co zpodobňovali na obrazovkách. Příklady tohoto fenoménu najdeme samozřejmě i na naší vlastní herecké scéně a jedním z nich může být například František Němec.

Počátky kariéry známého herce

Československý herec František Němec se narodil 9. srpna 1943 v Sezimovo Ústí v rámci Protektorátu Čechy a Morava. Divadlo a herectví ho táhlo již od útlého věku a pokukoval po něm již během svých studií na gymnáziu. Jako ochotník tak již v útlém věku působil v ochotnických souborech. Mezi lety 1960 až 1964 pak vystudoval DAMU a jeho herecká kariéra se mohla rozjet naplno.

Na profesionální scéně se však objevil ještě před ukončením studií a sice v roce 1962. Působil tehdy jako postava Vilíka Roškota v Divadle S. K. Neumanna. Po završení studií dostal angažmá v Městských divadlech pražských, kde si vyzkoušel celou řadu různorodých rolí.

Jeho první filmové angažmá přišlo taktéž v roce 1962 ve snímku Transport do ráje. Mezi jeho nejdůležitější snímky se však řadí klasiky jako Jak vytrhnout velrybě stoličku či Jak dostat tatínka do polepšovny. Právě i díky těmto snímkům se František Němec zapsal do paměti všech jako idylický otec a pan dokonalý od rodiny.

Na obrazovkách idylický otec, v soukromí divočák

Ačkoliv František Němec v posledních letech žije klidným životem, ne vždy tomu tak bylo. Usadil se s manželkou, se kterou zplodil dvě dcery, jejichž soukromí úzkostlivě chrání. O svém osobním životě toho na veřejnost taktéž nevypouští mnoho a svoji manželku léta ukrýval před zraky veřejnosti. Pro člověka žijícího pod neustálým zvídavým pohledem fanoušků je to však pochopitelné.

Ne vždy však byl takto klidným a usazeným mužem. Dle svých vlastních slov býval v mládí poměrně divoký a například se často pral v hospodách. Tvrdí však, že se tehdy pral alkohol a ne on sám. Zároveň se nechal slyšet, že nebyl vždy úplně vzorným manželem. Jeho choť mu však naštěstí vždy dokázala odpustit a žijí spolu spokojeně od roku 1972.

Bujarý večerní život ho pravděpodobně také dovedl k závislosti na cigaretách, se kterou dlouho a neúspěšně bojoval. V minulosti se mu již podařilo dosáhnout celých pěti let bez cigarety, ale nakonec si ho tato neřest vždy opět našla. Je to jedna z věcí, kvůli kterým se na sebe údajně zlobí.

Proč si idealizujeme herce?

Jak vlastně funguje fenomén, který způsobuje, že máme tendenci si idealizovat známé herce a herečky? Dost možná to souvisí s procesem psychologické projekce, kterou poprvé definoval Sigmund Freud v roce 1890. Projekce je proces, během kterého jedinec popírá nevědomé charakteristiky u sebe sama a namísto toho je připisuje jiným. Tyto charakteristiky jsou pak pozitivní i negativní.

Stejně jako tak činíme v případě našich přátel či rodiny, často si nevědomky doplňujeme detaily jejich životů, které nám nejsou známé. Podvědomě si tak zajišťujeme pocit, že rozumíme realitě, která se kolem nás odehrává. V případě herců pak máme tendenci je spojovat s jejich postavami, které často vnímáme až jako přátele. A to, co se ve filmech přímo neukazuje, si jednoduše doplníme na základě naší vlastní projekce.

František Němec tak slouží jako jeden z příkladů tohoto fenoménu. Muž, který byl v mládí divoký a nespoutaný, ale do paměti všech se zapsal jako idylický a klidný otec od rodiny. Možná proto, že lidé, kteří tuto idylu u vlastních rodin nepociťují, mají tendenci ji připisovat alespoň druhým. A možná také proto, že jsme byli zvyklí ho vnímat jako přítele z televize, o kterém bychom si přece nemohli myslet nic špatného.

zdroje: csfd.cz, cs.wikipedia.org, zeny.iprima.cz