Můj partner mi řekl, že doma nevykonávám dostatek práce. Uvědomila jsem si, že nastal čas to říct otevřeně.

Domácí práce se většinou řeší mezi řečí, ale občas dokážou otevřít daleko citlivější témata, než by člověk čekal. Jeden nešikovně pronesený komentář o neuklizeném bytě pak dokáže spustit emoce, které se sbíraly týdny i měsíce.

V Česku podobné situace zažívá řada párů. Podle dlouhodobých statistik OECD tráví ženy v domácnosti znatelně více času než muži. Čísla jsou známá už léta, ale až ve chvíli, kdy se promítnou do každodenního provozu jednoho konkrétního vztahu, začnou být opravdu hmatatelná.

Věta, která se tváří nevinně, ale bodne

Příběh čtenářky začal obyčejným večerem. Partner mimochodem podotkl, že by doma mohla udělat víc. V tu chvíli to nechala být, jenže slova se jí držela v hlavě. Postupně si začala uvědomovat, že ji nemrzí samotná poznámka, ale spíš to, že její každodenní snaha jakoby nebyla vidět.

Psycholog Petr Šmolka v rozhovorech pro Český rozhlas často připomíná, že nejde jen o to, co člověk řekne, ale jak druhý vnímá, zda je jeho práce brána vážně. A právě tento pocit uznání v jejím vztahu chyběl.

Pracovala převážně z domova, což je činnost, která navenek působí, jako by člověk měl volnější režim. Jenže realita je opačná: práce se přelévá do domácího provozu a večer bývá únava stejná jako u lidí vracejících se z kanceláře. Když k tomu přibyly i běžné domácí povinnosti, začala si stále silněji uvědomovat, že některé věci se samy nezlepší.

Když si partneři konečně sednou k jednomu stolu

Odborníci se shodují, že otevřený rozhovor bývá mnohem účinnější než tiché odhadování, kdo má dělat co. Pokud si každý z partnerů myslí, že dělá víc než ten druhý, vzniká prostor k nedorozuměním. Šmolka upozorňuje, že lidé mají přirozenou tendenci vidět hlavně to, co udělají sami, zatímco práci druhých přehlížejí.

U nich doma pomohlo, když si vzali papír a napsali si konkrétní úkoly, které běžně vykonávají. Najednou bylo jasné, že řada věcí, které partner bral jako samozřejmost, je ve skutečnosti časově náročná práce. Nepadaly výčitky, spíš šlo o to ukázat, co všechno se během dne odehraje bez povšimnutí – právě taková „neviditelná práce“ bývá podle psychologů častým zdrojem napětí.

Po prvním rozhovoru nepřišla žádná velká revoluce, ale postupná změna. Nový systém si ladili několik týdnů. Pomohlo, když si jednou týdně v klidu sedli a prošli, co komu vyhovuje a kde se dá něco upravit. Díky tomu se z drobných rozdílů nestávaly hádky a oba měli větší přehled o tom, jak si doma navzájem ulehčují.

Co může pomoci i ostatním párům

Mnoha lidem se osvědčilo řídit se tím, kolik mají energie a času, a ne tím, jaké role se v domácnosti tradují. Jednoduchý způsob, jak si udělat jasno, je vést si týden evidenci všech domácích činností. Když si pak partneři své seznamy porovnají, situaci poprvé vidí bez zkreslení.

Příběh čtenářky ukazuje, že mlčení většinou nepomáhá. Nepříjemná poznámka může zabolet, ale někdy spustí rozhovor, který byl dlouho potřeba. A když se věci konečně řeknou nahlas, vrací se do vztahu respekt i pocit, že oba táhnou za jeden provaz. A to je nakonec to nejdůležitější.

Zdroje: rozhlas.cz, czso.cz, eurosurvey.org