Možná to nevíte: David Bowie zvažoval život jako mnich.

David Bowie, křehký chameleon pop-kultury, bývá nejčastěji spojován s nadpozemským Ziggym, teatrálním Thin White Dukem či elegánem z berlínských uliček. Jenže v roce 1967 stál dvacetiletý David Jones z Bromley sotva měsíc od chvíle, kdy by si nechal oholit hlavu a složil mnišské sliby v tibetském klášteře. Učitel Chime Rinpoche mu tehdy tiše připomněl, že jeho posláním není mlčet v celibátu, ale zpívat – a předávat energii hudbou světu za zdmi gompy.

Co se honilo v hlavě budoucího Starmana, když balancoval mezi slibovanou slávou a asketickým tichem? Jaké stopy zanechala tahle existenční houpačka v jeho textech, gestech a pozdějších rituálech? Čtěte dál – duchovní cesta Davida Bowieho je napínavá minimálně stejně jako jeho diskografie.

Počátky hledání kořenů

Na první dobrou to vypadalo jako klukovská zvědavost. Čtrnáctiletý David narazil na bestseller The Rampa Story a netradiční pohled na Tibet ho pohltil. O pár let později už seděl v Buddhist Society v Londýně čtyři večery týdně a hltal sutry i příběhy dalajlamy.

V tuhle dobu se nedařilo ani jeho první desce, ani kapele The Buzz. Meditace tak nabízela únik z frustrujícího londýnského kolotoče zkoušek a neúspěchů – a hlavně objev, že existuje něco za oponou pop-scény.

Setkání s učitelem

Právě v Tibet House narazil David Bowie na usměvavého Chime Rinpochého. Učitel z východu v něm neviděl figurínu z klubů, ale člověka, který hledá svůj směr. Vzniklo přátelství – zpěvák pomáhal s charitativními koncerty a Chime na oplátku vysvětloval, proč je důležitější kultivovat mysl než image. V roce 1966 už Bowie bydlel chvílemi v klášteře Samye Ling a piloval tibetštinu.

Mezi Londýnem a klášterem

Jenže čím víc hodin promeditoval, tím jasněji slyšel vnitřní hlas, že tahle cesta není úplně jeho. V debatě se svým učitelem dostal jednoduché doporučení: Hudbou světu posloužíš víc než mlčením.

Rozhodnutí nebylo idylické – Bowie utekl od komunity, na rok se „ztratil“ ve skupině mimů Lindsaye Kempa, a teprve tam pochopil, jak sladit duchovní disciplínu s uměleckou performancí. Když se vrátil na pódia, měl jasno.

Sláva jako služba

Hned na eponymním debutu z roku 1967 zazněla skladba Silly Boy Blue, otevřená poctě Rinpochému. Později se buddhistické motivy promítly i do persony Ziggyho (hvězda padající z nebe – motiv převtělení) a do temného alba Station to Station, kde míchal kabalu s křesťanskými symboly.

Vrcholným gestem byla modlitba Otčenáš na pódiu při tributním koncertu Freddieho Mercuryho v roce 1992 – Bowie poklekl před publikem i kamerami a ticho mělo najednou větší sílu než riff.

Poslední kapitola a balijské přání

Duchovní linka se uzavřela testamentem. V lednu 2016 určil, aby jeho tělo bylo zpopelněno a popel rozprášen na Bali podle buddhistických rituálů. Symbolika nemohla být jasnější: návrat elementů do oceánu, cyklus buddhy, který se směje i mlčí současně.

Ozvěny hledání v hudbě a dědictví

Když o půl roku později zněla rádiem skladba Lazarus z poslední desky Blackstar, posluchači už věděli, že Bowie se chystá podívat nahoru, tam, kde je nebe. Mysticismus a smrtelnost se propojily tak, jak si je zřejmě představoval v klášteře: bez patosu, s blýskavou poetikou a vědomím konečnosti.

Zkrátka – ať už zpíval o mimozemšťanech, dekadenci nebo módním chaosu, pořád řešil jediné: kde se potkává ego s něčím větším. Teprve když tuhle otázku proměnil v umění, splnil radu svého učitele na sto procent. Bowie se nestal mnichem v hábitu, ale mnichem v garderobě popu – a klauzurou se mu stalo celé pódium.

Zdroje: lionsroar.com, wikipedia.org, faroutmagazine.co.uk, The independent.co.uk, snowdrifts.lssu.edu, Youtube