Moje vnučka se mě ptala, jestli jsem někdy pocítila štěstí sama se sebou. Její otevřenost mě zasáhla více než jakákoli pochvala.

Otázka mojí sedmileté vnučky mě zastihla v momentu, kdy jsem měla hlavu plnou úplně jiných věcí. Podívala se na mě s takovou samozřejmostí, až jsem znejistěla. To, co ona vyslovila mimoděk, jsem já sama dlouho odsouvala někam do kouta.

Zaskočilo mě hlavně to, jak přirozeně se ptala. Děti mají zvláštní schopnost vidět svět bez zbytečných oklik – a zároveň nám nastaví zrcadlo v okamžiku, kdy to nejméně čekáme. Místo odpovědi jsem nejdřív ucítila známé píchnutí u srdce, jako když člověk rozhrábne něco, co se snažil dlouho neřešit.

Jak dospělí slyší otázky o štěstí

U dospělých bývá slovo „štěstí“ často zatížené vším možným – prací, povinnostmi, očekáváními. Psycholožka Irena Sobotková v rozhovoru pro Psychologii Dnes připomněla, že dlouhodobá spokojenost stojí hlavně na tom, jak se k sobě člověk umí chovat ve chvílích, kdy ho nikdo nepozoruje. Ne na tom, kolik úkolů odškrtne na seznamu.

A právě to jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy se mě vnučka upřímně zeptala, jestli jsem šťastná. Nepřišla jsem o slova, ale odpověď zněla spíš automaticky – skoro jako kdybych opakovala něco naučeného, a ne to, co doopravdy cítím.

Po našem rozhovoru mi začalo docházet, že sama sobě už delší dobu nedávám prostor zastavit se a vůbec se zeptat, jak se mám. Ne proto, že bych to odmítala, ale jednoduše na to nebyl čas. A tak jsem fungovala na autopilota, stejně jako spousta lidí v mém věku.

Podle průzkumů Národního ústavu duševního zdraví lidé kolem padesátky často ignorují signály, které ukazují na únavu nebo přetížení. Jsme zvyklí nepolevit. V mém případě to bylo úplně stejné. Odpověděla jsem, že jsem šťastná – ale pravda je, že jsem už dávno začala posuzovat spokojenost podle jiných měřítek než dřív.

Kdy si dovolíme přiznat, že jsme spokojení

V následujících dnech se mi její otázka vracela častěji, než bych čekala. Vynořila se pokaždé, když jsem byla na sebe zbytečně tvrdá nebo když jsem zase jen automaticky přebírala zodpovědnost za věci, které by klidně mohl zvládnout někdo jiný. Odborníci tomu říkají tichá sebemizace – člověk se odsouvá na druhou kolej tak nenápadně, až si toho přestane všímat.

A právě to ve mně ta jednoduchá dětská otázka otevřela – tiché místo, do kterého jsem se dlouho nechtěla podívat.

Najednou jsem si uvědomila, jak málo prostoru si sama sobě dávám. Bylo to skoro osvobozující – zjistit, že štěstí nemusí být žádný velký životní zlom. Často je to jen drobnost, kterou člověk nechá projít bez povšimnutí. Ranní káva v tichu. Chvilka, kdy nemusím mluvit ani vysvětlovat. Minuta, kdy si dovolím vypnout.

Co můžeme udělat každý den

Netřeba převracet život naruby. Stačí si občas položit stejnou otázku, jakou mi položila vnučka. Upřímná odpověď – i když není jednoduchá – dokáže naznačit, jestli žijeme způsobem, který nám dává smysl.

Můj vlastní závěr je jednoduchý: děti mají neuvěřitelný cit pro to, kam namířit, když chceme před něčím uhýbat. Jejich otázky někdy zabolí, ale často ukážou mnohem víc než pochvaly nebo dobře míněné rady. A možná právě proto se k nim vyplatí vracet.

Možná bych měla poděkovat. Ne za otázku samotnou, ale za to, co ve mně rozhýbala.

Zdroje: psychologiednes.cz, rozhlas.cz, mudr.cz, muni.cz, nudz.cz