Moje přítelkyně mi sdělila, že opouští manželství bez vysvětlení. Její důvody jsem pochopila až během našeho víkendového pobytu.

Když mi jedno odpoledne mezi řečí řekla, že po patnácti letech manželství balí věci a stěhuje se pryč, zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Nešlo o žádnou dramatickou scénu – jen klidné konstatování, že potřebuje ticho a trochu vzduchu kolem sebe. O podrobnostech se bavit nechtěla. Až náš víkend v horách ukázal, že její rozhodnutí nevzniklo ze dne na den.

První večer na chalupě jsme se posadily ven s vínem. Bylo slyšet jen praskání dřeva a vítr v korunách stromů. Dlouho jsme mlčely. Čekala jsem, že se sama rozmluví, ale začala jen nenápadně popisovat drobnosti, které se prý v jejím životě kupily roky – nenápadné poznámky, kontrolování, upozorňování na nesmyslné detaily. Z jednoho komentáře za čas se stalo něco, co dokázalo ovlivnit celý její den.

Zmínila, že podle psychologů z akademických institucí podobné projevy nejsou v dlouhodobých vztazích nijak výjimečné. Jen se o nich málo mluví, protože většinou nepůsobí dramaticky. Spíš se postupně zařadí mezi „normál“. A právě v tom je ten problém.

Signály, které člověk snadno přehlédne

Druhý den ráno jsme vyrazily do údolí a tam se poprvé pořádně nadechla. Povídala, že poslední měsíce ji budila v noci úzkost a že ji z ničeho nic rozbolelo na hrudi. Teprve když to řekla nahlas, uvědomila jsem si, jak moc se v ní napětí usadilo. Podobné fyzické projevy jsou podle českých psychiatrických odborníků časté, ale slyšet to od někoho blízkého působí jinak než při čtení článku.

Říkala, že dlouho přesvědčovala samu sebe, že jde jen o nevydařené období. Že to přejde. Jenže postupně začala mít pocit, že její pocity někdo přehlušuje, vysvětluje nebo rovnou zpochybňuje. A to byl moment, kdy už si nebyla jistá, co vlastně cítí ona sama. Odborníci mluví o emočním zahlcení – a přesně to sedělo.

Až ten víkend mi došlo, jak moc jí to všechno změnilo. Neviděla jsem ženu, která touží po dobrodružství nebo novém začátku. Spíš někoho, kdo konečně přestal přehlížet vlastní vyčerpání. Popsala mi, že se u ní začaly objevovat bolesti hlavy a že bývala často nachlazená. Lékaři z velkých pražských nemocnic dlouhodobě upozorňují, že stres umí s imunitou udělat divy – většinou ty nepříjemné.

Když jsme šly podél potoka, přiznala, že přestala mít radost i z maličkostí, které ji dřív držely nad vodou. Čtení, procházky, chvíle o samotě – nic z toho už pro ni nebylo odpočinkem. Spíš povinností, kterou musí odškrtnout. Podle odborníků je to typický první krok na cestě k vyhoření, a to nemusí souviset jen s prací. Ve vztahu to může být dokonce horší, protože člověk nemá kam utéct.

Proč někdy lidé odejdou bez dlouhých debat

Teprve tehdy mi došlo, že někdy člověk neodchází proto, že nechce nic říct, ale protože už to říkal milionkrát. Jen ho nikdo neposlouchal. Oni doma zkoušeli rozhovory mnohokrát, ale její pocity prý často končily tím, že byly zlehčeny nebo překrouceny. V psychologických textech se tomu říká emoční nevalidace – stav, kdy jeden člověk druhému opakovaně popírá jeho prožitky.

Vyprávěla mi, jak postupně přestávala dělat věci, které ji těšily, jen proto, aby doma nevznikl další konflikt. Přizpůsobování se stalo samozřejmostí. Až když jsme spolu seděly u potoka, řekla, že se po dlouhé době cítí normálně. Neutekla – spíš se konečně zastavila a nadechla.

Co si z jejího příběhu odnést

Víkend v horách mi připomněl, že o vlastní hranice je potřeba pečovat. Nejsou samozřejmé. A není slabost přiznat, že se člověk dlouhodobě necítí dobře. Pokud jsme často vyčerpaní, pokud se bojíme říct vlastní názor nebo máme pocit, že naše pocity nejsou slyšet, je to varování, které by nemělo zapadnout.

Někdy stačí otevřený rozhovor, jindy pomůže odborník. A někdy je prostě potřeba udělat krok, který si člověk dlouho zakazoval – třeba i proto, že se bál, co na to řekne okolí.

Když jsme se loučily, řekla mi, že se poprvé po mnoha měsících těší na další den. A já pochopila, že její rozhodnutí nebylo o rozpadu manželství, ale o návratu sama k sobě. Očividně to nebyl unáhlený krok, ale závěr dlouhé a tiché cesty, kterou si málokdo všiml.

A pro nás ostatní? Možná stačí jediné – když někdo v našem okolí prochází těžkým obdobím, být mu nablízku a poslouchat. Někdy právě to člověku uleví víc, než by čekal.

Zdroje: czso.cz, nkp.cz, ukforum.cz