Moje kamarádka přestala zvát na kávu. Její odpověď na moji otázku mě překvapila.

Už několik týdnů jsem měla pocit, že se mezi mnou a jednou z mých nejbližších kamarádek něco změnilo. Dřív jsme se vídaly téměř samozřejmě – jednou káva po práci, jindy rychlá procházka. Jenže najednou ticho. Žádné spontánní zprávy, žádné návrhy na setkání. A když už jsme si napsaly, působila odtažitě, jako by odpovídala z povinnosti.

Chvíli jsem to přikládala tomu, že má možná hodně práce nebo starosti doma. Nakonec jsem jí ale napsala, jestli se něco neděje. Chtěla jsem slyšet pravdu, i když jsem trochu tušila, že se mi nemusí líbit.

Když mi odepsala, musela jsem si sednout. Napsala, že při našich posledních setkáních měla pocit, že víc koukám do telefonu než na ni. Nejdřív jsem se automaticky nadechla k obraně, ale pak se mi vybavilo pár scén – jemné pípnutí, já okamžitě po něm sáhnu. A ano, často to byly úplné maličkosti.

Drobnost, která dokáže pokazit atmosféru

Psychologové z Michiganu dlouhodobě upozorňují na jev, který zná asi každý: i letmý pohled na displej stačí k tomu, aby se přetrhl rytmus rozhovoru. Nepůsobí to jako velký problém, jenže opakované upadnutí pozornosti může druhému člověku dát pocit, že není důležitý.

Mně samotné telefon slouží hlavně k práci. Často jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, že by to někoho mohlo rušit nebo dokonce zraňovat. Až její slova – že se vedle mě necítila jako priorita – mě donutila si přiznat, že jsem to brala moc samozřejmě.

Když maličkost začne bolet

Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že podobné situace dnes řeší spousta lidí. Podle údajů Českého telekomunikačního úřadu průměrný člověk odemkne telefon více než stokrát denně. Mobil nás tak udržuje v neustálé pohotovosti – zazní krátká vibrace a my automaticky saháme po mobilu, i když právě sedíme s někým, na kom nám záleží.

Odborníci z Národního ústavu duševního zdraví zároveň upozorňují, že časté přepínání mezi podněty zhoršuje soustředění. Výsledkem jsou krátké pauzy, ztráta návaznosti v řeči a lehké vykolejení z konverzace. A druhá strana si pak snadno připadá, jako by mluvila do prázdna.

Když mi kamarádka nakonec psala, že se při našich schůzkách cítila jen jako „do počtu“, bodlo to. Chápu ale, že z jejího pohledu to tak mohlo působit. Já v telefonu viděla pracovní povinnosti a drobnosti, ona bariéru, přes kterou se ke mně nedostala.

Co s tím jde udělat

Celá situace mě donutila pořádně se zamyslet. Ne nad tím, jestli má člověk používat mobil – tomu se dnes nikdo nevyhne –, ale nad tím, jak se chovat k lidem, na kterých nám opravdu záleží.

Začala jsem jednoduše: když jdu na kávu nebo oběd, telefon končí v tašce. Ne na stole, ne vedle hrnku. A zapínám si režim nerušit, aby mě nic netahalo zpátky do práce. Je to drobnost, ale atmosféra setkání je úplně jiná.

Odborníci doporučují i další nenápadné věci – třeba říct dopředu, že čekáte důležitou zprávu, aby druhý člověk věděl, že se nejedná o nezájem. Otevřenost v tomhle směru dokáže předejít spoustě nedorozumění.

Když jsme si s kamarádkou všechno vyříkaly, spadl z nás obou pocit napětí. Ukázalo se, že nejde o jeden okamžik, ale o drobné věci, které se časem nasčítaly. A taky o to, že skutečný rozhovor, tváří v tvář, může spravit něco, co se na displeji ani nedá zachytit.

Možná je to připomenutí pro nás všechny: některé věci se zkrátka nedají zvládnout mezi notifikacemi.

Zdroje: psychologie.cz, idnes.cz, novinky.cz, psychologie-dnes.cz