Moje dcera mi svěřila strach ze stárnutí, který sdílím. Její pohled mě hluboce zasáhl.

Některé věty člověka přepadnou úplně nečekaně. U nás to byla dcera, která mezi zavazováním tkaniček pronesla, že se bojí stárnout stejně rychle jako já. V tu chvíli jsem přestala hledat klíče, zmlkla a došlo mi, že děti asi vidí víc, než si připouštíme.

Psychologové dlouhodobě upozorňují, že děti nevnímají jen to, co rodiče říkají. Sledují i to, jak se chováme ve chvílích, kdy se nám nedaří, kdy spěcháme nebo kdy se snažíme zakrýt únavu. V odborných textech se tomu říká sociální modelování, ale v běžném životě jde o prosté napodobování. A někdy nás překvapí, jak rychle se jim naše tempo i obavy uhnízdí v hlavě.

Ještě ten den večer jsem se k její větě v myšlenkách vrátila. Poslední dobou jsem pár studií probírala kvůli práci a zůstalo mi v hlavě, že podle dat Psychiatrické společnosti stále více lidí kolem čtyřicítky mluví o úbytku energie a o tom, že nemají čas ani sami na sebe. A jelikož podobné stesky u nás doma občas zazní, není těžké pochopit, proč je děti automaticky přejímají.

Strach, který se nenápadně usazuje

Když jsem se pokusila vybavit si, co vlastně dcera den za dnem pozoruje, bylo to docela jasné. Přeskakuju mezi počítačem, pračkou, tréninkem a nějakým rychlým vařením a večer si pak povzdechnu, že jsem zase něco nedotáhla. Podle psychologů je to ukázkový příklad, kdy dítě převezme napětí, které ani nemusíme vyslovit. Výzkumy v Journal of Family Psychology popisují, že dětský mozek pak běží ve vyšší ostražitosti a je citlivější na pocit selhání.

Došlo mi taky, že doma často ukazujeme jen výsledky – hotový úkol, uklizený pokoj, splněnou práci. Ale ten mezikrok mezi začátkem a koncem už vidět není. A když dítě nevidí chyby ani hledání cesty, může snadno získat dojem, že všechno musí zvládnout rychle a bez zaváhání.

Podle údajů Národního ústavu duševního zdraví popisuje třetina lidí ve středním věku své dny jako neustále uspěchané. A právě tohle tempo, které asi většina rodičů nosí s sebou domů, vytváří atmosféru, kterou děti velmi rychle čtou. Často si ji pak vyloží tak, že je to jejich vina, ačkoli s tím nemají nic společného.

Jak se o stárnutí bavit normálně

Jedno odpoledne jsme se s dcerou posadily na gauč, odložily telefony a konečně o tom mluvily. Zjistila jsem, že jí nejde o samotné stárnutí. Spíš ji matou řeči, které doma občas padnou – tempo, únava, věčný shon. A také pojmy, které slyšela ve škole: hormony, změny v těle, zdravotní rizika. Když člověk nemá k těmhle výrazům vysvětlení, zní to snadno jako něco hrozivého.

Tak jsme si vytvořily malý zvyk – jednou týdně uděláme něco jinak než obvykle. Někdy společně uklidíme její pokoj bez tlaku na rychlost, jindy se jdeme projít delší cestou nebo si uvaříme večeři bez spěchu. Postupně z toho vznikla příjemná rutina, která nemá podobu povinnosti. A podle behaviorálních výzkumů právě malé, zvládnutelné kroky nejčastěji vydrží.

Celá tahle zkušenost mi připomněla, že kolotoč každodennosti si často roztočíme sami. Děti nepotřebují dokonalé rodiče, spíš je uklidní, když vidí, že dospělí mívají hranice a někdy i slabší chvilky, ale umějí je pojmenovat a neztrácí se v nich. A pokud jim to pomůže dívat se do budoucnosti s menším strachem, stojí za to s tím začít co nejdřív.

Zdroje: nudz.cz, apa.org, nature.com, psychcentral.com