Moje dcera mě požádala, abych jí nepsala každý den. Když mi vysvětlila důvod, přestala jsem se na ni zlobit.

Když mi jedno odpoledne přišla od dcery zpráva s prosbou, ať jí nepíšu každý den, na chvíli jsem ztratila řeč. Ne proto, že by mě chtěla odstrčit. Spíš jsem nečekala, že si řekne o něco, co se mezi námi doposud bralo jako samozřejmost.

Seděla jsem u kuchyňského stolu, hrnek čaje pomalu chladl a já si její větu četla znovu a znovu. První reakce byla zvláštní směs doteku u srdce a lehké paniky. Po pár hodinách ale první emoce opadly a já se k tomu vrátila s čistější hlavou. Vysvětlovala, že má poslední měsíce opravdu náročné. Práce se jí kupí a každodenní zprávy jí jen připomínají, že nestíhá – a že má odpovídat rychleji, než jí je příjemné.

Psycholožka Barbora Janečková z Národního ústavu duševního zdraví nedávno v rozhovoru pro Český rozhlas upozornila, že právě tlak neustálé dostupnosti bývá zdrojem napětí mezi rodiči a jejich dospělými dětmi. Generace dnešních třicátníků si podle ní hlídá svůj prostor daleko víc než generace před nimi, ale neznamená to, že by se od rodiny chtěla odvracet.

Odstup, který nevzniká z chladu

Zpočátku jsem její prosbu pochopila, jako by mi říkala: „Nepiš mi, nechci to.“ Když jsme se ale pár dní nato sešly v kavárně, vysvětlila to úplně jinak. Nechtěla se stáhnout. Jen toužila po tom, aby naše zprávy nebyly rychlé odpovědi mezi dveřmi. Přála si kontakt ve chvílích, kdy má čistou hlavu a já také. Najednou mi to dávalo větší smysl. Možná, pomyslela jsem si, jsme obě jen potřebovaly přibrzdit.

Podobnou zkušenost popisují i autoři studie otištěné v Journal of Family Psychology. Upozorňují, že u rodinných vztahů nakonec nebývá rozhodující, jak často si lidé volají či píšou, ale spíše to, co si dokážou říct. Dospělé děti si postupně utvářejí vlastní rytmus a rodiče se učí na něj naladit, někdy i za cenu drobných změn.

Když jsem nad tím přemýšlela zpětně, došlo mi, jak velký kus cesty musela dcera ujít, aby se o tom se mnou vůbec odhodlala mluvit. Sama jsem vyrůstala v rodině, kde se o podobných věcech spíš mlčelo. Pocity se držely pod pokličkou a člověk se učil přizpůsobit, ne ozvat. Možná proto mě její zpráva nejdřív tak zabolela – dívala jsem se na ni starýma brýlemi.

Domlouvání pravidel bez přesných pravidel

Nakonec jsme si vytvořily jednoduchý systém, který nefunguje jako žádná pevná rozvrhová tabulka. Jen pár drobností, které nám pomáhají neztratit se v tempu běžných dnů. Shodly jsme se, že si nemusíme psát denně. Stačí, když se ozveme několikrát do týdne podle toho, jak to obě cítíme. A jednou týdně si zavoláme – ne proto, že musíme, ale abychom se slyšely a zůstaly si nablízku.

Vztahová koučka Lenka Černá v rozhovoru pro Respekt upozornila, že podobné dohody často přinesou úlevu oběma stranám. Lidé se podle ní bojí, že otevřením tématu něco zkazí. Ve většině případů se ale ukáže, že tím spíš posílí to, co už funguje.

Když jsme nový režim zavedly, překvapilo mě, jak rychle mi přestal chybět starý zvyk psát každý den. Zprávy, které teď posílám, nejsou jen krátké poznámky „aby se neřeklo“. Píšu ve chvílích, kdy mám opravdu co sdílet. A dcera to má podobně. Místo rutiny se mezi námi objevila lehkost, kterou jsem dřív nevnímala.

Ano, chvíli trvalo, než jsem přijala, že méně kontaktu může znamenat víc blízkosti. Rodiče mají někdy tendenci držet své děti u sebe tak, jak to znali z doby, kdy byly malé. Jenže vztah s dospělým dítětem stojí na něčem jiném – na svobodě, respek­tu a ochotě zůstat přítomen, i když si zrovna nepíšeme každý večer.

Ustoupit nemusí znamenat tratit

Jestli se někdo dostal do podobné situace, možná stojí za to nezaleknout se toho na první dobrou. Nejde o odmítnutí ani o vzdalování. Spíš o hledání tempa, které vyhovuje oběma. Mně tahle zkušenost ukázala, že někdy ten největší projev blízkosti není v tom být všudypřítomný, ale v tom, že nechám druhého nadechnout se po svém.

Dnes si naše hovory užívám mnohem víc. Možná právě proto, že už nejsou samozřejmostí, ale prostor, který si vědomě dáváme.

Zdroje: psychologytoday.com, idnes.cz, novinky.cz, bbc.com