Milada Horáková: Bojovnice za práva žen a lidských práv, která zemřela ve vykonstruovaném komunistickém procesu

Milada Horáková věřila v pravdu, slušnost a spravedlnost — a držela se jich až do úplného konce. Nebyla hrdinkou z knížky, ale skutečným člověkem, který měl strach, miloval svou rodinu a přesto šel proti obrovské síle, protože nemohla jinak.

Dětství a první známky odvahy

Milada Horáková se narodila roku 1901 v Praze, do rodiny, kde se děti vedly k tomu, aby přemýšlely samostatně a nebály se říkat svůj názor. Vzdělání se tam nebralo jako povinnost, ale jako dar – něco, co člověku nikdo nevezme. A právě v tomhle prostředí vyrůstala dívka, která se už jako teenager nebála postavit nesmyslnému zabíjení ve válce.

Když pak vzniklo samostatné Československo, rozhodla se pro studium práv na Karlově univerzitě. Ne proto, aby měla titul, ale protože chtěla měnit věci kolem sebe. Brzy navázala spolupráci s výraznými ženami své doby a společně bojovaly za to, aby ženy nebyly jen tiché postavy v pozadí, ale aby měly možnost studovat, pracovat, mluvit do veřejného dění.

V době, kdy většina žen měla držet krok a pusu, Milada zvedla hlavu. A nikdy ji nesklonila.

Aktivní politička a odpůrkyně nacismu

Po studiích vstoupila do Československé strany národně socialistické. Nebylo to z kariérních důvodů ani z pohodlí – prostě jí to dávalo smysl. Věřila totiž v demokracii, svobodu a spravedlnost. Jenže pak přišel rok 1939, nacistická okupace a s ní konec svobodného rozhodování. Mnozí se stáhli, čekali, co bude. Milada ne. Okamžitě se zapojila do odboje.

Spolupracovala s Petičním výborem „Věrni zůstaneme“, udržovala kontakt s exilem a pomáhala lidem, které režim pronásledoval. Dělala to tiše, bez nároku na obdiv. Věděla, že riskuje – a ten risk nakonec přišel. V roce 1940 ji zatklo gestapo.

Pak následovaly čtyři dlouhé roky ve vězení. Často sama, bez informací, bez naděje. Jen s vědomím, že to všechno dává smysl. V roce 1944 stanula před nacistickým lidovým soudem. Hrozila jí smrt. Jen díky zásahům ze zahraničí – dokonce i od prezidenta Beneše – byl trest zmírněn na osm let. Do Prahy se vrátila až po válce, fyzicky vyčerpaná, psychicky poznamenaná. Ale vnitřně nezlomená. Věděla, že svoboda je křehká – a že se o ni bude muset bojovat dál.

Po válce se jako poslankyně věnovala obnově demokracie i boji za rovnoprávnost žen. Kritizovala sílící vliv komunistů a jejich omezování svobod. Když v únoru 1948 komunisté definitivně převzali moc, měla možnost odejít do exilu. Rozhodla se ale jinak – zůstala. Ne z naivity, ale z principu. Demokracii podle ní nemůžeme bránit z dálky.

Proces, který měl „vychovat národ“

Zatčena byla 27. září 1949. Následovalo něco, co dnes známe jako typický příklad politického monstrprocesu. Komunistický režim potřeboval příklad. Někdo musel být obviněn z protistátní činnosti – a Horáková se hodila. Celý proces byl řízený s pomocí sovětských poradců, výpovědi byly nacvičené, líčení sehrané.

Přímý přenos z jednání měl jediný cíl – zastrašit. Prokurátor Urválek s chladnou vehemencí požadoval trest smrti. Ačkoliv žádné důkazy o násilné činnosti neexistovaly, Horáková a tři další byli odsouzeni k smrti.

V pankrácké cele smrti napsala Milada dopisy plné citu a rozvahy. Neobjevuje se v nich ani zloba, ani beznaděj – jen klid, láska k rodině a víra v to, co dělala. V dopise své dceři Janě píše s něhou, která dojímá i po desetiletích. Popravena byla 27. června 1950 v časných ranních hodinách.

Odkaz, který nezmizel

Milada Horáková se skutečného uznání dočkala až dlouho poté, co už tu nebyla – a i to přišlo se zpožděním. První krok k nápravě se udál v roce 1968, ale byla to jen opatrná snaha zahladit rány. Až po pádu komunismu v roce 1989 společnost naplno přiznala, jak obrovská nespravedlnost se na ní stala. Prezident Václav Havel jí tehdy udělil Řád T. G. Masaryka – jako symbol díků, jako gesto, které říká: „Nezapomněli jsme.“

Zdroje: ustrcr.cz, miladahorakova.cz, zpravy.aktualne.cz, Youtube