Kočka, která rarely mňouká: Plemena pro ty, kteří hledají klid a pohodičku.

Kočky jsou mezi lidmi oblíbené už desítky let, ale teprve v poslední době se častěji řeší, jak moc je které plemeno hlučné. Důvod je jednoduchý – přibylo lidí pracujících z domova a také těch, kteří mají citlivější sluch nebo žijí v domech, kde se každé mňouknutí snadno nese.

Chovatelské stanice si všímají, že dotazy na tichá plemena přibývají. Nejde jen o obavy ze sousedů nebo rušení při práci; spousta lidí jednoduše ocení zvíře, které se vyjadřuje spíš gesty a mimikou než hlasem. Kočky ostatně mají širokou škálu nenápadných způsobů komunikace – od krátkého zavrnění až po typické přivření očí.

Proč některé kočky téměř nemluví

Hlasitost kočky není jen otázkou její povahy. Odborníci dlouhodobě upozorňují, že velkou roli hraje prostředí, výchova i dávné šlechtění. Výzkum z Finska například ukázal, že mňoukání je primárně určeno lidem, ne jiným kočkám. Plemena, která jsou samostatnější a nemají tak silnou potřebu neustálého kontaktu, proto hlas používají méně.

Řada z nich spoléhá na jemné signály – příchod do místnosti, krátké předení, pohled. Pro člověka, který si zakládá na klidné domácnosti, může být takový způsob komunikace příjemnější než hlasité volání z druhé místnosti.

Plemena, která bývají tichá od přírody

Mezi tradičně tichá plemena patří britská krátkosrstá. Její majitelé často říkají, že o ní člověk ví hlavně podle toho, že se objeví vedle něj – ne podle hlasu. Umí mňouknout, ale většinou jen tiše nebo krátce. Vyhovuje proto lidem, kteří potřebují při práci klid a nechtějí být vyrušováni.

U kartouzské kočky je situace podobná. Toto robustní, přátelské plemeno se drží tradice, že se hlas ozývá jen zřídka. V chovatelských kruzích se jí už dávno říká nenápadná domácí šelma. Kdo s ní někdy žil, většinou potvrdí, že její projevy jsou klidné a zbytečně se nepřipomíná.

Za tiché plemeno bývá označována i sibiřská kočka. Majitelé ji popisují jako přátelské zvíře, které víc než hlas používá oči nebo lehké pobrukování. Odborníci připomínají, že sibiřská kočka nebyla po generace šlechtěna tak intenzivně na lidskou společnost, a právě proto si uchovala mírnější projev. Hlas zvedne zpravidla jen tehdy, má‑li k tomu důvod.

Kdy tichá kočka skutečně sedí

Je dobré nepodlehnout dojmu, že tiché plemeno znamená kočku, která celý den prospí a o společnost si neřekne. Naopak – mnohé z nich jsou společenské a chtějí být poblíž člověka, jen to nevyjadřují hlasitě. Chovatelé proto doporučují věnovat výběru čas a konkrétní kočku chvíli pozorovat. Styl komunikace může být jemný, ale přesto jednoznačný.

Prostředí může změnit i přirozeně tichou kočku

Chovatelé upozorňují, že i velmi tiché plemeno může začít více mňoukat, ocitne‑li se pod tlakem. Hluk, časté změny denního režimu nebo dlouhá samota mohou vést k tomu, že zvíře začne používat hlas častěji, než je u něj obvyklé. Kdo chce domácnost opravdu klidnou, měl by myslet i na to, jaké prostředí kočce nabídne.

Výhodou tichých plemen je jejich schopnost přizpůsobit se rytmu rodiny. Tiší společníci se dobře hodí do domácností, kde se pracuje z domova, ale i tam, kde jsou malé děti a rodiče nechtějí rušit sousedy. Ticho, které kolem nich vzniká, nepůsobí prázdně – mnozí to popisují spíš jako příjemný klid, který se rychle stane součástí všedního dne.

Před pořízením kočky je ideální navštívit chovatelskou stanici a chvíli si s konkrétním zvířetem pobýt. Každé plemeno má své charakteristické rysy, ale nakonec rozhoduje povaha jednotlivé kočky. Někdy se objeví výjimka, která bude hlasitější, než by člověk čekal. Ten, kdo výběru věnuje čas, však většinou získá společníka, který v domácnosti vytvoří příjemnou rovnováhu a přinese do ní přirozené ticho.

Zdroje: cfa.org, wcf.de, royalcanin.com, hillspet.com