Když mi přítelkyně sdělila, že odjíždí na rok na cesty, uvědomila jsem si, jak mnoho svých snů jsem si nechala na později.

Úterky bývají obyčejné. Tenhle ale ne. Seděla jsem u počítače, usrkávala trochu vystydlou kávu a snažila se přemluvit k práci, když se rozdrnčel telefon. Zavolala kamarádka – jen tak, jak to děláme občas během dne. Mezi řečí prohodila, že má sbalený kufr a že na rok mizí. Řekla to, jako by oznamovala, že jde koupit pečivo.

Chvíli jsem jen poslouchala její lehký tón a přistihla se, že jí tiše závidím. Ne odvahu, spíš to její jasné rozhodnutí. Uvědomila jsem si při tom, kolik svých vlastních nápadů jsem nechala zapadnout prachem, aniž bych si toho všimla. Je to zvláštní životní období – kolem třicítky člověk často zabředne do věcí, které jsou důležité, ale zaberou tolik prostoru, že pro ty ostatní už nezbude místo.

Několik sociologů z Masarykovy univerzity upozorňuje, že lidé ve věku mezi třiceti a padesáti lety často žijí v permanentním pocitu, že musí jet naplno. V tom shonu pak ty osobní sny odsuneme stranou, ne protože bychom je už nechtěli, ale protože se nenápadně přesunou do škatulky „jednou se k tomu vrátím“.

Kdy přestáváme mluvit o věcech, na kterých nám záleželo

Když mi kamarádka vyprávěla, proč se vlastně rozhodla odjet, překvapilo mě, že její seznam důvodů byl krátký a úplně obyčejný. Žádná velká životní krize. Jen pocit, že už nechce dál čekat. V tu chvíli mě píchlo u srdce – já jsem nic podobného neudělala roky.

Psycholožka Radka Kulhánková z Národního ústavu duševního zdraví jednou poznamenala, že lidé kolem čtyřicítky často sklouznou do tichého režimu „hlavně fungovat“. A v tom režimu se sny vytrácejí ne proto, že by byly hloupé, ale protože už na ně nemáme energii.

Možná i proto dnes všichni mluví o takzvané komfortní zóně. Nejde o místo, kde je všechno krásné, ale o prostor, který dobře známe. Když jsem se ten den dívala na její fotku s kufrem u dveří, došlo mi, že tahle zóna možná není tak bezpečná, jak si myslíme. Spíš nás drží na místě.

Co udělá jeden odvážnější krok v našem okolí

Když mi líčila, jak dlouho se rozhodovala, překvapilo mě, jak málo řešila detaily. Nečekala na ideální čas, dokonalé finance ani na to, až bude „připravená“. Britský psycholog Tim Pych často říká, že pocit připravenosti je iluze – člověk se pro něco rozhodne až ve chvíli, kdy skutečně začne jednat.

Téhož večera jsem otevřela svůj starý digitální zápisník. Našla jsem tam seznam, který už jsem dlouho neviděla: potápěčský kurz, měsíc práce z jiného města, a hlavně potřebu dát sama sobě trochu víc prostoru. Zpětně jsem nechápala, proč mi to připadalo tak nedosažitelné.

Vlastně jsem měla jednoduchý důvod – pořád jsem si říkala, že je na to čas. A tak jsem to odkládala.

Přiznat si, že věci odkládám roky, nebylo nijak příjemné. Ale když jsem to jednou udělala, přineslo to zvláštní úlevu. Sedla jsem si k diáři, vybrala jednu jedinou věc – krátkou cestu, o které už měsíce jen mluvím – a napsala si k ní pevné datum.

Odborníci z Harvard Business Review připomínají, že konkrétní termín je často jediná věc, která odlišuje skutečný plán od dobře míněného nápadu. Bez něj se i ty nejlepší záměry rozplynou stejně rychle jako ranní předsevzetí.

Jak začít, když si říkáte, že už je pozdě

Ukázalo se, že začít nemusí znamenat obrátit život vzhůru nohama. Pomáhá udělat malý krok – klidně takový, který zabere pár minut. Vypsat si, co vás láká. Vybrat jednu věc, která přitahuje nejvíc. A udělat první drobný krok, třeba se ozvat člověku, který tím prošel, nebo se přihlásit na kurz.

Když jsem o pár týdnů později stála s kamarádkou na nádraží, už jsem se necítila pozadu. Spíš jsem si uvědomila, že promarněné příležitosti nevznikají proto, že nejsou. Vznikají tehdy, když se nerozhodneme.

A tak jsem si zavedla jednoduché pravidlo: když mě něco nadchne natolik, že na to myslím i druhý den, musím do týdne udělat první krok. Sedm dní není mnoho, ale často to stačí, aby se věci, které dlouho čekaly v koutě, konečně začaly hýbat.

Zdroje: psychologiendnes.cz, hbr.org, muni.cz, nudz.cz