Když mi lékařka řekla, že začínám přechod, domnívala jsem se, že je to konec. Ve skutečnosti to však byl začátek zcela nového životního období.

Některé zprávy člověka zasáhnou i ve chvíli, kdy ví, že jednou přijdou. Když mi lékařka mezi řečí naznačila, že se u mě ozývá začátek přechodu, zůstala jsem chvíli sedět jako přimražená. Nešlo ani tak o slovo menopauza, ale o to zvláštní ticho, které se mi rozhostilo v hlavě. Jako by mi někdo připomněl, že se mění etapa, na kterou jsem se nijak nepřipravovala.

První týdny byly zvláštní hlavně tím, že jsem nevěděla, co přesně čekat. Některé dny mi bylo horko bez zjevné příčiny, jindy jsem byla podrážděná a sama nevěděla proč. V noci jsem se budila častěji, a i když jsem se snažila to neřešit, únava se začala nenápadně kupit. Když jsem si pak našla data WHO, podle kterých podobné potíže zažívá většina žen, trochu se mi ulevilo. Aspoň jsem věděla, že to není nic výjimečného.

Během jedné kontroly ve Všeobecné fakultní nemocnici mi endokrinoložka řekla větu, která mi pořád zní v uších: tělo si jen říká, že potřebuje jiné zacházení. Ne šetřit se za každou cenu, ale začít si víc všímat detailů. Začala jsem si proto psát krátké poznámky o tom, kdy jsem unavená, kdy jsem v pohodě a co mi vadí nejvíc. Když jsem to po několika týdnech prolistovala, najednou dávalo mnohem víc věcí smysl.

Co se v těle mění a proč je dobré to nepodceňovat

O hormonech se v souvislosti s přechodem mluví pořád, ale málokdo si uvědomuje, jak rychle dokáží rozhodit běžné fungování. Lékaři přirovnávají estrogen k „hlídací věži“, která má pod sebou nejen cyklus, ale i náladu, teplotu těla nebo stav kostí. Když jeho hladina začne kolísat, člověk to pozná, i kdyby nechtěl. Neznamená to ale, že by se v těle dělo něco dramatického – spíš se jen přenastavuje systém, který roky fungoval jinak.

Výzkumy Evropské společnosti pro menopauzu ukazují, že zhruba třetina žen začne v této fázi víc řešit svůj životní styl. U mě to proběhlo úplně přirozeně. Najednou jsem si všimla, že káva vypitá v podvečer mi rozhodí noc, že dřív běžné věci mě víc unaví. Tak jsem udělala pár malých změn – svižnější chůzi místo dojíždění všude autem, pravidelnější spánek a méně práce večer. Nešlo o žádné velké předsevzetí, spíš o zkoušení, co mi dělá dobře a co ne.

Do toho se výrazně změnila i komunikace s lékaři. Místo neurčitých popisů typu „někdy je mi divně“ jsem začala mluvit konkrétně. Díky tomu se daly mnohem lépe řešit věci, které mě trápily nejvíc – spánek, únava a obavy z úbytku kostní hmoty. Všechno se pak najednou zdálo méně složité a víc uchopitelné.

Najít si v tom všem svoje tempo

Až s odstupem jsem si uvědomila, že přechod nepřijde jako rána z čistého nebe. Je to dlouhodobý proces, během kterého nic nejde přes noc. Přestala jsem čekat, že budu fungovat stejně jako dřív, a místo toho jsem začala brát vážně signály, které jsem dřív ignorovala. Když jsem byla vyčerpaná, nedělala jsem hrdinku. Když mi bylo úzko, šla jsem ven nebo jsem si zacvičila. Malé věci, ale v součtu udělají velký rozdíl.

Postupně se mi začala vracet energie. Ne taková ta nárazová, kterou zná člověk ve dvaceti, ale klidnější a vyrovnanější. Jedna z gynekoložek mi kdysi řekla, že mnoho žen začne po stabilizaci hormonů žít aktivněji než kdy dřív. Tehdy jsem tomu moc nevěřila. Dnes už vím, že to není fráze.

Když bych to měla shrnout, pak asi takto: přechod není žádná tečka za jednou etapou života. Je to spíš přirozená změna, která člověka donutí trochu přibrzdit, přehodnotit priority a udělat prostor něčemu novému. A možná je největším překvapením právě to, že tahle fáze může přinést víc energie, než by člověk čekal.

Zdroje: who.int, mayoclinic.org, fnmotol.cz, menopause.org, nature.com