Když jsem zachytila, co si o mně povídají kolegyně na toaletě, uvědomila jsem si, jak moc jsem byla zaslepená.

Některé okamžiky nepřijdou s varováním. Prostě se stanou – a člověku převrátí všední den naruby. Přesně tak to popisuje účetní Jana z Brna, která byla až do nedávna přesvědčená, že pracovní vztahy kolem ní jsou klidné a předvídatelné.

Bylo běžné pracovní dopoledne, v kanceláři se střídaly telefony a klapot klávesnic. Jana si na chvíli odskočila na toaletu, a když vešla do kabinky, zaslechla dvě známé kolegyně. Nešlo o tiché šeptání, spíš o živou debatu, ve které se nečekaně ocitla jako hlavní téma. Přitom s jednou z nich se vídala i mimo kancelář a myslela si, že si lidsky rozumějí. Do té doby ji ani nenapadlo, že se v posledních týdnech jejich poznámky nesly v jiném tónu, než jaký z nich dříve cítila.

Psychologové podobné situace popisují jako chvíle, kdy člověk náhle zahlédne to, co už nějakou dobu viselo ve vzduchu. Na pracovištích se to podle nich objevuje často — někdo něco přejde, jindy si drobných náznaků raději nevšímá. A když se napětí hromadí příliš dlouho, stačí jediná věta, aby se všechny kousky poskládaly dohromady.

Když si člověk uvědomí, že malé poznámky nebyly jen náhoda

Jana se později přistihla, že si vybavuje různé drobnosti, které dřív brala jen jako nezávazné rýpnutí. Občasné poznámky o jejím tempu, občasné shazování nápadů na poradách. Nic, co by stálo za větší pozornost. Jenže když slyšela větu o tom, že se údajně snaží zalíbit vedení, všechno jí do sebe začalo zapadat. Náhlé ticho za dveřmi toalety ji jen utvrdilo v tom, že už nemůže dál předstírat, že se nic neděje.

Podobné situace popsala ve svých výzkumech profesorka Michele Williams z Cornell University, podle níž se napětí v týmech často rodí z nevyřčených domněnek a z únavy, která lidem zatemní úsudek. Pomluvy podle ní nebývají jen zlomyslnost, ale i reakce na stres. To si uvědomila i Jana, když se snažila uspořádat si myšlenky po onom nepříjemném zážitku.

Nevrhla se hned do konfrontace. Dva dny nechala všechno uležet a pak si domluvila schůzku s personalistkou. Chtěla vědět, jak podobné věci řeší zaměstnavatelé a co může udělat, aby situaci ještě nezhoršila. Personalistka jí poradila, aby s kolegyní mluvila přímo, ale bez výčitek a bez lámání do kouta. Spíš jako někdo, kdo chce vyjasnit, co se stalo, aby se obě strany mohly nadechnout.

Jak mluvit o citlivých věcech bez zbytečných ran

Podobnou strategii doporučují i odborníci, kteří vedou firemní školení o komunikaci. Podle nich je užitečné:

• říct, jak situaci člověk prožil, místo aby obviňoval,
• nechat druhou stranu vysvětlit své pohnutky,
• nečekat okamžitou harmonii, ale spíš krok kupředu,
• nezlehčovat vlastní pocity, ale zároveň nevytvářet tlak.

Jana nakonec kolegyni oslovila. Nešlo jí o omluvu, natož o potvrzení viny. Spíš potřebovala vědět, jestli mezi nimi stojí něco víc než jen špatná nálada. Podle psychologů se právě potlačované emoce mohou časem přetavit v hlubokou únavu a někdy i v pocit, že člověk ztrácí kontrolu nad svým pracovním životem. A to byl přesně moment, kterému se Jana chtěla vyhnout.

Kolegyně nakonec řekla, že za jejími poznámkami byla hlavně únava, tlak termínů a pocit, že jí Jana svým klidem připomíná vlastní nejistoty. Padla omluva, ale obě cítily, že jejich vztah se změnil. Jana přestala brát jako samozřejmé, že se svým okolím musí vždy držet přátelský tón. Začala si víc chránit hranice a méně řešit, jestli je oblíbená.

Říká, že i když to nebylo nic příjemného, v určitém smyslu se jí ulevilo. Znala pravdu a nemusela se dál opírat jen o to, co si přála, aby bylo skutečné. Mnoho lidí podle odborníků v podobných situacích mlčí, protože nechtějí rozvířit vodu. Ale právě to tiché přehlížení může vztahy v práci postupně rozkládat.

Proč má cenu jednat dřív, než problémy zakoření

Když člověk přestane spoléhat na domněnky a místo toho si všímá toho, co se mezi lidmi skutečně děje, může začít měnit svoje okolí — ať už drobnými úpravami komunikace nebo tím, že si vymezí prostor, který potřebuje. Nejde o slabost, ale o orientaci v tom, jak se vztahy vyvíjejí.

Dnes už Jana říká, že kdyby tehdy nic neslyšela, dál by fungovala vedle lidí, kteří se o ní bavili bez většího přemýšlení. Její příběh není výjimečný, jen o něm většina lidí nemluví. A někdy právě to, co se děje za zavřenými dveřmi, prozradí víc než všechny otevřené debaty.

Zdroje: psychologytoday.com, cornell.edu, idnes.cz, czso.cz