Když jsem se pokusila vyjádřit lítost za minulá pochybení, rodina mi připomněla i ty, na které jsem již zapomněla.

Omluva má být úlevou, ale někdy spustí úplně jiný sled událostí. Stačí pár vět a člověk zjistí, že pod povrchem zůstalo víc, než čekal – nejen staré chyby, ale i pocity, o kterých roky nemluvil.

V posledních letech podobné příběhy slýchám častěji. Lidé se po pandemii a pracovních změnách ocitli v jiných rytmech a najednou zjistili, že se od sebe vzdálili víc, než si kdy mysleli. U mě se to rozběhlo docela nevinně: rozhodla jsem se, že je čas konečně uznat, co jsem kdysi pokazila. U stolu jsme seděli tři – já s hlavou plnou toho, co chci říct, a zbytek rodiny překvapený, proč jsem si zrovna teď vzpomněla na staré křivdy.

Psycholog Michal Miovský z Masarykovy univerzity k tomu říká, že lidé často zapomenou, jak odlišně si pamatují společné momenty. Někomu se vybaví jen drobnost, která ho kdysi zabolela, jiný si na stejnou věc sotva vzpomene. A právě omluva může tyhle rozdíly vytáhnout na světlo.

Když se ozve něco, o čem jsme si mysleli, že je dávno pryč

Jakmile jsem dořekla první věty, nastalo pár vteřin ticha. Pak se ale začaly objevovat připomínky na situace, které jsem měla uložené někde v mlze. Každý si pamatoval něco jiného, jako bychom tehdy prožili tři různé dny. Odborníci tomu říkají selektivní paměť – člověk si uchová hlavně momenty, které ho zasáhly, ať už jakkoli.

Během chvilky se z nenápadného rozhovoru stala přehlídka dávných nedorozumění. Už nešlo jen o to, proč se omlouvám já. Postupně se připomínaly i starší příběhy, které se zdály dávno uzavřené. A s tím rostlo i napětí u stolu. Terapeutka Jitka Nesnídalová z Národního ústavu duševního zdraví upozorňuje, že právě takto vypadají rozhovory v rodinách, které se dlouho vyhýbaly těžkým tématům. Když se do nich jednou pustí, často to nabere větší sílu, než všichni čekali.

Bratr mi pak vysvětlil, že některé věci v sobě nosil od dětství, ale nikdy je neřekl nahlas. Moje omluva mu dala prostor. A i když mě jeho slova na chvíli zaskočila, pochopila jsem, že to nebyla kritika. Spíš pokus konečně ulevit něčemu, co v něm zůstalo roky.

Jak zabránit tomu, aby se rozhovor zcela rozpadl

Rodinné diskuse mívají vlastní spád a někdy stačí málo, aby se zvrhly. Odborníci doporučují několik jednoduchých pravidel, která často pomohou udržet emoce v přijatelných mezích:

• dát si krátkou pauzu, když se tlak zvyšuje,
• mluvit o vlastních pocitech místo obviňování,
• předem si říct, kde je hranice, přes kterou se nepůjde.

V tu chvíli jsem ale na nic podobného nepomyslela. Pustit se do omluvy mezi polévkou a hlavním chodem nebyl nejlepší nápad, i když jsem tehdy měla pocit, že je to správný okamžik.

Některé rodiny volí raději cestu vedeného rozhovoru. V zemích, kde jsou společná setkání s terapeutem běžnější, slouží takový rámec jako prostor, kde může každý mluvit bezpečněji a bez obav, že to sklouzne do hádky. Odborníci se shodují, že přítomnost nestranného člověka často pomůže udržet zbytečné emoce stranou.

Jedna věc ale platí všude: omluva nebývá tečkou. Spíš otevírá cestu, kterou pak musí ujít všichni zúčastnění. A učí se přitom nejen mluvit, ale i poslouchat – někdy to bývá to těžší.

Když je nakonec úleva to nejtišší v místnosti

Domů jsem ten den odcházela rozhozená, chvíli jsem ani nevěděla, co cítím. Ale po pár hodinách se z toho vynořil zvláštní klid. Poprvé po letech padla slova, která jsme dlouho jen obcházeli. Nebylo to příjemné, ale bylo to opravdové.

Pokud se někdo chystá udělat podobný krok, možná se vyplatí počítat s tím, že usmíření nepřijde hned. Někdy nastane až ve chvíli, kdy se všechno nepříjemné pojmenuje a člověk se naučí s těmi věcmi zacházet tak, aby ho už nepřetahovaly zpátky.

Zdroje: idnes.cz, novinky.cz, nudz.cz, muni.cz