Když jsem se naučila odmítat, mnoho lidí z mého života se vzdálilo.

Říct ne zní jako jednoduchá věc, ale mnozí se do něj nutíme celé roky. I já měla dlouho pocit, že odmítnutím někoho zklamu. Až ve chvíli, kdy jsem tohle přesvědčení pustila, se ukázalo, jak moc se kvůli tomu změnil můj svět – některé vztahy nevydržely, jiné naopak získaly pevnější základy.

O hranicích se v psychologických příručkách píše často, ale realita bývá úplně jinde. Dlouho jsem přehlížela, že jsem věčně unavená, nestíhám a svoje potřeby odkládám na neurčito. Jednoho dne mi prostě došlo, že takhle to dál nejde.

První odmítnutí nepůsobilo nijak dramaticky. Známý mě žádal o pomoc, i když věděl, že jsem zavalená prací. Dřív bych se přemluvila a udělala to. Tentokrát jsem jen na chvíli ztichla a řekla, že nemůžu. V telefonu bylo pár vteřin zvláštního ticha – a pak se pokračovalo dál. Přesto jsem cítila, že se něco změnilo.

Proč někdo reaguje na odmítnutí podrážděně

Když jsem se tématu začala víc věnovat, znovu a znovu jsem narážela na vysvětlení, které zní skoro až banálně: pokud člověk dlouho ustupuje, jeho okolí si na to zvykne. Jakmile se ale změní pravidla, naruší to zaběhnutou rovnováhu. Ne proto, že by ostatní byli zlí, ale protože přicházejí o pohodlí, které jim vyhovovalo.

Jedna psycholožka z Univerzity Karlovy mi kdysi řekla, že hranice fungují jako mapa – jasně ukazují, kde začíná naše odpovědnost a kde už ne. To přirovnání mi utkvělo v hlavě. Jakmile jsem tu svoji pomyslnou mapu trochu přepsala, někteří lidé najednou zjistili, že věci, které brali jako samozřejmé, už samozřejmé nejsou.

Reakce byly různé. U blízkých jsem občas viděla překvapení, jinde až podráždění. V práci jsem si vyslechla pár poznámek typu „dřív ses s tím nepárala“. V rodině to někdy působilo, jako bych z ničeho nic obrátila naruby zaběhnutý režim. A přitom jsem jen hlídala vlastní čas.

Čím déle jsem se učila odmítat, tím víc jsem si vší­mala rozdílů. Někteří lidé změnu přijali bez diskuzí. U jiných stačilo pár odmítnutí a tón jejich zpráv se změnil. Pár přátel se dokonce odmlčelo úplně.

Hranice jako filtr, který hodně řekne

Nebylo to příjemné, ale časem se začal objevovat zvláštní pocit úlevy. Místa, která po odcházejících vztazích zůstala prázdná, se zaplnila větším klidem. Najednou jsem se v práci nepřetěžovala tak jako dřív a doma jsem neměla pocit, že pořád někomu něco dlužím. Terapeutka, se kterou jsem mluvila, mi tehdy řekla, že zdravé hranice nejsou o vytváření odstupu, ale o lepší kvalitě vztahů. A musela jsem jí dát za pravdu.

Postupně jsem si z toho všeho vyvodila jednoduché pravidlo: kdo chce ve vašem životě zůstat, unese i vaše ne. A skutečně to tak funguje. V mém okolí možná ubylo lidí, ale ti, kteří zůstali, jsou najednou mnohem blíž než dřív.

Říkat ne neznamená, že člověk ztratí cit nebo ochotu pomáhat. Je to jen způsob, jak se neztratit v očekávání druhých. Některé vztahy to nevydrží – většinou ty, které už předtím nestály na rovnováze. Ty zbývající se ale ukážou jako pevnější.

A pokud s odmítáním teprve začínáte, pomůže malý trik: na chvíli se zastavit a opravdu se zamyslet, jestli říkáte ano proto, že chcete, nebo jen ze zvyku. Ta změna není příjemná, ale stojí za to.

Zdroje: psychologytoday.com, apa.org, sagepub.com