Když jsem dorazila do kanceláře nenamalovaná, reakce mých kolegů mě překvapila.

Vyšla jsem z domu bez líčení, ani jsem o tom nijak nepřemýšlela. Spěchala jsem a nebyl čas na obvyklé ranní rituály. Ještě ve dveřích práce mi to připadalo jako úplně běžná věc, jenže během pár minut se z toho stal okamžik, který mi nečekaně odkryl, jak silné jsou pořád představy o tom, jak má žena vypadat.

První zastávka – kávovar. Kolegyně, která má jinak ráda ironii, na mě tentokrát pohlédla trochu starostlivě a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Nebyla v tom kritika, spíš reflex. Jenže právě ten tón mě vyvedl z míry. Nenalíčený obličej jako signál, že „něco je špatně“? Připomnělo mi to starší výzkumy ze sociální psychologie, podle kterých lidé spojují líčení s odpočatostí a profesionalitou. Psycholožka Renee Engeln to vysvětluje tím, že praxe se dědí nenápadně – nikdo ji nenařídí, ale stejně se jí všichni drží.

Poprvé mi došlo, jak moc se pracovní dojem opírá o zvyky, které nikdo nevysloví nahlas. A jak rychle se poznámka, byť nevinná, změní ve zrcadlo toho, co se od žen čeká automaticky.

První dopoledne a drobnosti, které člověku otevřou oči

Postupně přibývaly další reakce. Jeden kolega se pousmál a poznamenal, že dneska „působím trochu jinak“. Další se odpoledne přiznal, že si dosud vůbec neuvědomoval, kolik pozornosti se v kanceláři věnuje detailům vzhledu – prý to začne vnímat až ve chvíli, kdy se někdo jen trochu odchýlí od obvyklého stereotypu. Podle odborníků z British Psychological Society není divu: první dojem se tvoří během několika vteřin a umí ovlivnit i tón pracovních vztahů.

Záhadné ale byly moje vlastní reakce. Najednou jsem se vyhýbala místům se silným světlem a přistihla se, že raději počkám na prázdný výtah, jen abych nemusela koukat do zrcadla. Trochu mě to zaskočilo – nikdy by mě nenapadlo, že mě absence make-upu dokáže takhle rozhodit. Dermatoložka Shereene Idriss kdysi říkala, že pro mnoho žen je líčení spíš ochranná vrstva než kosmetický rozmar. Teprve teď jsem pochopila, co tím myslela.

V kanceláři jsem si začala všímat věcí, které dřív splývaly. Kolega, který jindy bez váhání komentuje outfity, tentokrát mlčel. A jedna z kolegyň mi mezi dveřmi šeptla, že by si taky ráda vyzkoušela den bez líčení, ale má strach, jak by to působilo před nadřízenými. V tu chvíli mi došlo, že i v moderně prezentovaných firmách přetrvávají očekávání, o kterých se navenek nemluví.

Co se na pracovišti říká nahlas – a co zůstává jen mezi řádky

V některých odvětvích se pořád drží představa, že profesionalita u žen vypadá nějak konkrétně – upraveně, decentně, bezchybně. Socioložka Catherine Hakim tomu říká estetický kapitál. Nemyslí tím, že by to bylo v pořádku, jen popisuje, jak se podobné drobnosti promítají do kariéry, i když nejsou nikde napsané.

Personalistka z technologické firmy mi později potvrdila, že se s tím setkává často. Ženy prý na pohovory přicházejí nalíčené ne kvůli pravidlům, ale kvůli zkušenostem – jednoduše vědí, že se s nimi jedná jinak, když dorazí „připravené“. A podobné poznatky se člověku uloží do paměti na dlouho.

K večeru jsem měla v hlavě směs úlevy a zvláštní hořkosti. Bylo příjemné necítit se celý den jako „projekt“, který musí dohánět vlastní vzhled. Zároveň mě ale mrzelo, jak rychle člověk začne pochybovat jen kvůli drobným reakcím okolí. Psycholožka Engeln už dřív upozorňovala, že tlak na vzhled nezmizel – jen se přesunul do jemnější roviny. Upraveně, ale ne moc. Přirozeně, ale bez jediné chyby.

Co si z toho může vzít každý

Tahle zkušenost není výzvou k tomu, aby ženy odložily make-up. Je to spíš připomenutí, že i malá změna může odhalit, jak silné jsou nepsané zvyky. Stačí jediný den bez líčení – doma, v práci nebo jen při pochůzkách – a člověk si uvědomí, na jak křehkých detailech někdy stojí sebevědomí.

Po tom jednom dni mám jasno alespoň v jednom: občas porušit neviditelné pravidlo může být osvobozující. A možná je to právě ten typ malého experimentu, který stojí za to zkusit.

Zdroje: psychologicalscience.org, idnes.cz, muni.cz, ceskatelevize.cz