Hana Podolská byla ikonickou módní návrhářkou. Někdy se jí říká „česká Coco Chanel“

V době, kdy se Československo topilo v nejistotách meziválečné a poválečné éry, vznikl v centru Prahy salon, který zářil jako maják elegance a vkusu. Vedla ho žena, která měla cit pro krásu, odvahu tvořit a schopnost oblékat ženy tak, aby se cítily jako královny. Jmenovala se Hana Podolská a stala se legendou české módy.

Když se řekne první republika, mnohým se vybaví noblesní dámy v rukavičkách, pánové s klobouky a kavárenský ruch s vůní kávy a likéru. Do tohoto světa vstoupila Hana Podolská jako skromná, ale neuvěřitelně cílevědomá žena, která si vysnila módní impérium a skutečně ho vybudovala.

Narodila se v roce 1880 a vyučila se švadlenou. Její začátky nebyly nijak zázračné. První dílnu si otevřela spolu s manželem na pražském Příkopě. V malém prostoru začala šít modely, které si záhy začaly podávat dveře zákaznice z vyšších vrstev. Díky vytříbenému vkusu a nadání pro střihy, které lichotily ženské postavě, si brzy vysloužila obdiv nejen u dam z vyšší společnosti, ale také u hereček a umělkyň.

V době největší slávy měl její salon více než stovku zaměstnanců a nacházel se v noblesním paláci Lucerna. Šila modely, které by klidně obstály i na pařížských molech. A také že obstály. Byly totiž moderní, vytříbené a přitom s jistou dávkou pragmatismu. Žádná přezdobená přehlídka, ale elegance, která dělala ženám službu.

Hvězdy filmového plátna ve švech Podolské

Móda Hany Podolské se neomezovala jen na přehlídková mola nebo plesové sály. Její šaty se objevily i ve filmech a ne ledajakých. Třeba v populárních snímcích Kristián nebo Eva tropí hlouposti. Hlavní představitelky jako Adina Mandlová či Lída Baarová se v jejích modelech nejen blýskly, ale i zapsaly do paměti diváků jako ikony stylu.

Šaty od Podolské byly důkazem, že český design se může měřit s tím francouzským. Často používala luxusní materiály dovezené ze zahraničí, ale její modely byly šité s ohledem na ženské tělo i pohyb. Byly funkční a přitom nesmírně estetické. Všechny švy ladily, detaily byly pečlivě promyšlené. Nic nebylo navíc, ale zároveň nic nechybělo. Jako když skladatel dopíše poslední notu a ví, že to tak má být.

Dámy z lepší společnosti

Zákaznická klientela salonu Podolská byla opravdu pestrá, ale velmi prestižní. Od hereček přes manželky politiků až po členky vyšší buržoazie. Hana Podolská oblékala například Hanu Benešovou, manželku prezidenta Edvarda Beneše. Její modely byly oblíbené i u žen diplomatického sboru a kulturní elity.

Do salonu se chodilo nejen kvůli šatům, ale i kvůli atmosféře. Panovala tam noblesa, zdvořilost a jemný přepych. Každá zákaznice byla vnímána jako osobnost. Nešlo jen o to obléci tělo, ale šlo o to vyjádřit ducha doby skrze látku a střih.

Konec jedné éry

S příchodem komunistického převratu v roce 1948 se sen o módní svobodě rychle rozplynul. Salon Hany Podolské byl znárodněn a ona sama byla odsunuta na vedlejší kolej. Z někdejší první dámy české módy se stala zaměstnankyně podniku Vývoj, což byla státní firma specializovaná na oděvní průmysl. Její jméno bylo vymazáno z historie oficiální módní scény.

Pro Hanu to musel být těžký pád. Celý život budovala něco, co neslo její jméno, a najednou jí ho vzali. Místo noblesního salonu zůstaly jen vzpomínky a šicí stroj ve státním podniku. Už neobléhala klientky v Lucerně, ale dál šila. Ne pro slávu. Pro to, že jinak neuměla žít.

Zemřela v roce 1972. Ticho kolem jejího jména bylo tehdy ohlušující. Ale paměť je zvláštní věc. Nezapomíná navždy. Po roce 1989 se začalo znovu mluvit o ženě, která uměla látkou říct víc než slovy. O ženě, která oblékala republiku s citem, jaký se dnes už těžko hledá.

Co zůstalo

Hana Podolská byla víc než švadlena. Měla čich na krásu a odvahu tvořit ve chvílích, kdy ostatní mlčeli. Její šaty přežily, stejně jako její rukopis. Najdete ho na starých fotografiích, v kostýmních filmech i v paměti těch, kteří si ještě pamatují vůni jejího salonu.

Dnes ji právem přirovnávají ke Coco Chanel. Obě věděly, že styl je způsob, jak vyjádřit duši. Obě šily pro ženy, ale především šily srdcem.

Podolská je připomínkou toho, že elegance se nedá znárodnit, že vkus přežije ideologie a že móda může být tichou, ale velmi silnou formou odporu.

Zdroje:  Tres Bohemes, Centro Checo Madrid, Wikipedie