error code: 524

Jedno obyčejné úterní večer jsem seděla na gauči a bezmyšlenkovitě přejížděla palcem po obrazovce. V tu chvíli mi došlo, že mám větší přehled o ranních rutinnách lidí, které jsem nikdy neviděla, než o tom, jaký den měli doma moji nejbližší. Nebyl to žádný přelomový okamžik, ale docela silný signál, že už delší dobu žiju spíš online než mezi vlastními lidmi.

Rozhodnutí dát si pauzu přišlo tak rychle, až mě samotnou překvapilo. Zavřela jsem aplikace s tím, že si od nich na pár dní odpočinu. Jenže už během prvního týdne mi začalo být jasné, že ten klid mi chyběl víc, než jsem si připouštěla. Najednou jsem měla čas, který jsem dřív rozpouštěla v cizích fotkách, a taky jsem přestala řešit, co kdo kde byl a jak to u něj doma vypadá.

V běžných situacích jsem si začala víc všímat lidí. Když jsem se s někým bavila, bylo to přirozenější, bez neustálého porovnávání a přemýšlení, jestli někdo není „lepší verze“ sebe sama. Reálné rozhovory nebyly uhlazené jako příspěvky, ale byly živé. A to bylo překvapivě osvobozující.

Když člověk přestane sledovat tempo ostatních

Když jsem několika známým řekla, že jsem sociální sítě úplně odložila, reagovali podobně. Mnoho z nich přiznalo, že je unavuje sledovat dokonalé fotky rodin, protože pak mají pocit, že jejich vlastní život je příliš obyčejný. Jenže právě ten obyčejný život je to, co drží většinu z nás nad vodou.

Psychologové na to upozorňují už roky: když se dlouhodobě porovnáváme s idealizovanými obrazy, ztrácíme vztah k realitě. Bavila jsem se o tom i s kamarádkou, která pracuje s rodiči v poradně. Podle ní se často setkává s tím, že lidé mají dojem, že ostatní zvládají všechno líp — přitom jde jen o pečlivě vybrané momentky.

Během svého offline období jsem si uvědomila, jak nepřesné tyhle obrázky jsou. Jeden známý mi vyprávěl, jak sdílel fotku dokonale uklizeného dětského pokoje jen proto, že všechny hračky naházel za dveře. Smál se tomu a dodal, že kdyby měl ukázat stav pokoje po zbytek dne, vypadal by jako po výbuchu.

Rozhovory, které mají větší cenu než stovka srdíček

Mnohem víc se mi otevřely běžné vztahy. Jednou mě na chodbě zastavila sousedka, se kterou jsem si dřív říkala jen krátké pozdravy. Tentokrát se rozpovídala o tom, že je unavená a že má pocit, že poslední měsíce jen dohání věci. Přiznala, že se jí to těžko říká nahlas, protože na sociálních sítích má člověk pocit, že ostatní všechno zvládají bez zaváhání.

Tyhle rozhovory nebyly určeny pro veřejnost a neměly žádný líbivý rám. Ale byly skutečné. A možná právě to lidem v mém okolí chybělo víc než cokoliv jiného.

Rok bez lajků a návrat do normálního tempa

Když jsem si po pár měsících sedla ke svým poznámkám, překvapilo mě, jak málo mi sociální sítě nakonec chyběly. Nešlo o to, že bych se odřízla od světa — spíš jsem si znovu našla svůj vlastní rytmus. Začala jsem se víc soustředit na rodinu a na drobnosti, které jsem dřív dělala jen napůl, protože jsem v druhé ruce držela telefon.

Dnes už sociální sítě používám, ale jinak. Nehoním se za tím, abych byla pořád u toho. A možná právě díky tomu mám pocit, že mezilidské vztahy kolem mě jsou klidnější a opravdovější. Když s někým mluvím, poslouchám. Když něco sdílím, má to pro mě nějaký smysl.

A možná jsem si z toho odnesla i malé ponaučení: když člověk přestane řešit, jak žijí ostatní, mnohem lépe vidí svůj vlastní život. A ten je většinou naprosto v pořádku, i když je trochu neuspořádaný. Možná právě proto.

Zdroje: psychologiednes.cz, bbc.com, journalofsocialissues.com, idnes.cz