Einstein jako prezident Izraele? Důvody, proč slavný vědec odmítl tuto nabídku.

Píše se rok 1952 a mladý stát Izrael je v šoku. Zemřel jeho první prezident Chaim Weizmann, světově uznávaný vědec a symbol národa. Země truchlí a zároveň řeší, kdo by mohl takovou osobnost nahradit.

A tehdy, uprostřed smutku, se v jednom deníku zrodí naprosto nečekaný a odvážný nápad: nabídnout prezidentský úřad „největšímu žijícímu Židovi“, Albertu Einsteinovi.

Proč zrovna Einstein? Geniální tah pro mladý stát

Proč chtěl Izrael, stát bojující o přežití a mezinárodní uznání, do svého čela zrovna fyzika? Důvodů bylo několik a byly naprosto geniální. V první řadě to byl mistrovský marketingový tah. Einstein nebyl jen vědec, byl globální ikonou, morální autoritou. Jeho jméno bylo synonymem pro genialitu a humanismus. Spojit jeho jméno s Izraelem by okamžitě zvedlo prestiž země a vyslalo světu jasný signál: nejsme jen další malý stát na Blízkém východě, jsme národ intelektu a velkých ideálů.

Abychom tu nabídku pochopili, musíme si představit tehdejší Izrael: byla to země, která doslova bojovala o přežití. Státní kasa zela prázdnotou, a přesto se do země valily statisíce přistěhovalců – mnoho z nich rovnou z táborů pro přeživší holocaust. K tomu všemu byla země obklíčena sousedy, kteří jen čekali na její pád.

Ekonomika byla v troskách. V této atmosféře nebyl Einstein jen symbolem intelektu, ale i potenciálním magnetem na sympatie a tolik potřebnou finanční pomoc ze Západu. Byla to sázka na morální autoritu v době, kdy vojenská síla a peníze chyběly.

Navíc by to nebyl první vědec v úřadu. I zesnulý Weizmann byl špičkový biochemik. Nápad nahradit jednoho vědeckého giganta ještě větším tak dával smysl a vytvářel tradici prezidenta-myslitele.

Jaký byl skutečný důvod této nabídky?

Hlavním strůjcem nabídky byl izraelský premiér David Ben-Gurion, drsný pragmatik, který se soustředil hlavně na armádu a přežití státu. Proč by on, muž činu, chtěl za prezidenta pacifistu a snílka? Ben-Gurion si dobře uvědomoval sílu symbolů. Zároveň si ale byl vědom obrovského rizika. Svému asistentovi prý v žertu řekl: „Musím mu to nabídnout, protože se to sluší. Ale jestli to přijme, máme problém.“

A v tom je jádro celého příběhu. Ben-Gurion toužil po symbolu Einsteina, ale děsil se skutečného prezidenta Einsteina. Jejich názory byly jako den a noc. Ben-Gurion budoval stát na vojenské síle, zatímco Einstein byl zapřisáhlý pacifista, který nacionalismus nazýval „dětskou nemocí“. Představa, že by mu do řízení státu mluvil někdo, kdo odmítá armádu a státní hranice, byla pro Ben-Guriona noční můrou.

Nabídka tak byla geniálním politickým manévrem, u kterého se téměř s jistotou počítalo s odmítnutím. Izrael získal body za ušlechtilé gesto, aniž by musel řešit praktické problémy.

Za Einsteinovým „ne“ se skrývalo mnoho důvodů

Když Einsteinovi v jeho domě v Princetonu zazvonil telefon s nabídkou od izraelského velvyslance, okamžitě odmítl. V oficiálním dopise pak zdvořile uvedl své důvody: pokročilý věk a hlavně to, že se celý život zabýval „objektivními věcmi“ (vědou) a chybí mu zkušenosti pro jednání s lidmi a oficiální funkce.

Jeho odmítnutí navíc nepramenilo jen z abstraktního pacifismu. Einstein měl pro Palestinu zcela jinou vizi. Dlouhá léta snil o dvounárodním státě, kde by Židé a Arabové žili bok po boku v míru a vzájemném respektu. Kdysi dokonce varoval, že pokud se nedokážou dohodnout, „pak jsme se během 2000 let utrpení absolutně nic nenaučili“. V roce 1952, po válce za nezávislost, byl ale tento jeho sen v troskách. Stát se prezidentem země, která vznikla rozdělením a vojenským konfliktem, by bylo popřením jeho celoživotního ideálu.

To pravé „proč“ tedy bylo hlubší. Přijetí úřadu by pro něj znamenalo zradu všeho, v co věřil. Svůj dopis však zakončil dojemným vyznáním, že jeho „vztah k židovskému lidu je jeho nejsilnějším lidským poutem“. Právě v tom spočíval jeho smutek. Miloval své lidi, ale nemohl přijmout nástroj – národní stát –, který si zvolili pro své přežití. Říci „ne“ pro něj byl jediný způsob, jak mohl zůstat sám sebou, věrný svým principům.

Tento historický okamžik tak nebyl jen o nabídce práce. Byl to střet dvou světů: pragmatické vize státu nutného k přežití a univerzální vize lidskosti, která by měla překračovat hranice národů.

Zdroje: beyondnuclearinternational, amnh, wikipedia, Britannica