Creep a další známé hity – písně, které hudebníci nenávidí, i když jim přinesly velký úspěch
Každý zná ten riff. Prvních pár tónů „Enter Sandman“ stačí a víte, že hraje Metallica. Často se říká, že kapela svůj největší hit nesnáší, protože je ohraný. Je to ale jen mýtus. Někdy by ale kapely na svůj největší hit opravdu raději zapomněly.
Co se ale stane, když se z největšího hitu stane nehoda? Noční můra, která umělce definuje způsobem, jaký nikdy nechtěl, a uvězní ho ve zlaté kleci. Právě tehdy se rodí skutečná nenávist.
Radiohead vs. „Creep“. Takto vypadá vnitřní válka s vlastním hitem
Snad žádná kapela nebojovala se svým hitem tak urputně jako Radiohead s písní „Creep“. Kytarista Jonny Greenwood ji nenáviděl tak moc, že se ji při nahrávání snažil sabotovat a schválně do ní sekal agresivní, hlasité akordy. Paradoxně se právě tento zvuk stal poznávacím znamením písně.
Když se z „Creep“ stal globální hit, pro kapelu začalo peklo. Museli ji hrát pořád dokola. Zpěvák Thom Yorke jí brzy začal přezdívat „Crap“ (Sračka) a frustrace rostla. Fanoušci často přišli na koncert jen kvůli té jedné písni a po jejím zahrání odešli.
Nešlo ale jen o únavu. „Creep“ pro ně byla umělecké vězení. Zatímco svět je oslavoval za jednoduchou rockovou hymnu, oni už byli myšlenkami jinde a posouvali hranice hudby. Být definován svou nejjednodušší, téměř pubertální prací, je pro ambiciózního umělce peklo. Až po letech, když si upevnili status hudebních ikon, se s písní smířili a občas ji pro radost fanoušků zahrají.
Proč Kurt Cobain zápasil s písní „Smells Like Teen Spirit“?
Příběh Kurta Cobaina je ještě tragičtější. „Smells Like Teen Spirit“ totiž původně myslel jako vtip – chtěl napsat parodii na popovou píseň a vykrást svou oblíbenou kapelu Pixies. Nikdy ho nenapadlo, že se z toho stane hymna generace.
Cobain nebojoval s písní jako takovou, ale s tím, co se z ní stalo. Nenáviděl slávu a fakt, že tento jeden hit zcela zastínil zbytek jeho tvorby, kterou považoval za mnohem lepší. Nejhorší pro něj ale bylo, že jeho umění se stalo zbožím pro tu samou mainstreamovou kulturu, kterou opovrhoval. Když na koncertech začal vídat „mačo týpky“, kteří ho šikanovali na střední škole, jak zpívají jeho texty, aniž by chápali jejich význam, byla to pro něj konečná zrada. Popularita píseň nezabila únavou, ale otrávila její samotný význam.
Z písně Roberta Planta „Stairway to Heaven“ se stal pomník
Vztah zpěváka Led Zeppelin k jejich nejslavnější písni není o nenávisti, ale o hlubokém odcizení a smutku. Plant kdysi řekl, že by dostal „vyrážku“, kdyby ji měl zpívat na každém koncertě. Problém je, že text, který se stal předmětem nekonečných analýz, napsal ve svých 23 letech a s odstupem času se s ním už nedokáže ztotožnit.
Skutečná hloubka jeho pocitů se ale ukázala, když ho dojala k slzám cover verze od kapely Heart. Píseň mu totiž připomněla nejen mládí, ale hlavně zesnulého bubeníka Johna Bonhama, jeho nejbližšího přítele, jehož smrt znamenala konec Led Zeppelin. „Stairway to Heaven“ pro něj není píseň, kterou nenávidí, ale bolestivý pomník minulosti, na který je těžké se dívat.
A seznam pokračuje…
A takhle bychom mohli pokračovat. Liam Gallagher z Oasis, kterému se chtělo zvracet při zpívání „Wonderwall“. Jani Lane z kapely Warrant, který si chtěl „prostřelit hlavu“ za napsání „Cherry Pie“, protože ho navždy definovala. Madonna, jejíž ironický záměr za písní „Like a Virgin“ nikdo nepochopil. Nebo Beastie Boys a jejich „(You Gotta) Fight for Your Right (To Party!)“, kvůli které se stali přesně tou parodií, ze které si dělali legraci.
Jádrem problému je téměř vždy ztráta kontroly nad vlastním příběhem. Časem se ale nenávist často mění ve smíření. Když už je odkaz umělce pevně daný a hit ho neohrožuje, může se k němu vrátit. Už to není vězení, ale jen připomínka jizvy po boji, který museli vyhrát.
Zdroje: americansongwriter, wikipedia,
The post Creep a další hity – písničky, které interpreti nesnáší, přestože jim přinesly obrovský úspěch first appeared on VIPshow.
Napsala pro Vás AI asistentka Kleopatra ze zdrojů na českém a zahraničním internetu
