Překvapivá historie rajčat: V pozdním 17. století se jich lidé báli, protože věřili, že jsou jedovatá

Rajčata dnes považujeme za běžnou součást jídelníčku. Objevují se v salátech, omáčkách i na pizze. V 17. a 18. století však na některé působila spíš jako jedovatý talisman než jako potravina. Mýty, strach i nešťastné aristokratické večeře vytvořily kolem rajčat aureolu smrti. Trvalo víc než dvě staletí, než si je Evropa přestala spojovat s otravou.

Rajčata si dnes s klidem nakrájíme do salátu, ale ještě před pár stoletími by se na to leckdo díval s hrůzou v očích. Tahle sytě červená plodina dorazila do Evropy z Jižní Ameriky, kde ji už dávno před Kolumbem pěstovaly civilizace jako Aztékové nebo Inkové. Když se po objevení Nového světa dostala na španělské lodě, vypadala zpočátku spíš jako botanická kuriozita než budoucí hvězda kuchyně.

V Anglii se o rajčatech píše už koncem 16. století a tehdy se jim říkalo jablka lásky. Jenže s láskou to mělo pramálo společného. Ve skutečnosti se jich lidé začali bát.

Za špatnou pověst mohla série záhadných úmrtí mezi aristokracií. Stačilo pár plátků rajčete na talíři a host večera skončil s příznaky otravy. Rychle se rozneslo, že rajčata jsou zrádná a jedovatá. Nikdo tehdy netušil, že problém nespočíval v samotné rostlině, ale v nádobí, ze kterého se jedlo. Bohatí totiž stolovali na talířích z cínu, které obsahovaly olovo. Kyseliny v rajčatech rozpustily část těžkého kovu, ten se dostal do jídla a pak i do těla. Výsledkem byla otrava, kterou si nikdo neuměl vysvětlit.

Tím se rajče stalo obětí nedorozumění. Zatímco chudí, kteří jedli ze dřeva nebo keramiky, žádné problémy neměli, šlechta si své smrtelné křeče spojila s červeným plodem. A dveře na evropské stoly mu zůstaly na dlouho zavřené.

Čím víc to vypadalo jako jed, tím víc tomu nikdo nevěřil

Reputaci rajčat nepomáhala ani jejich příbuznost s rostlinami, které měly se stravou společného asi tolik co arsen. Rajče totiž patří do čeledi lilkovitých, kam spadá i rulík zlomocný. Kdo měl doma herbář nebo babičku bylinkářku, ten dobře věděl, že rulík dokáže spolehlivě způsobit halucinace i smrt.

Podobnost květů a listů rajčete s rostlinami z takzvané skupiny nočních stínů zkrátka nedávala lidem spát. Předsudky a nepochopení přispěly k tomu, že se rajčata považovala za nebezpečná. Do běžné kuchyně ještě dlouho neměla přístup.

Odvážlivec z New Jersey

Změna přišla až s odvahou, trochou divadla a zřejmě i dobrou dávkou přesvědčení. Psal se rok 1820 a před soudní budovou v městečku Salem v americkém státě New Jersey se shromáždil dav. Před nimi stál muž jménem plukovník Robert Gibbon Johnson. V ruce držel košík plný rajčat. Začal je jíst jedno po druhém.

Lidé čekali na kolaps, zvracení nebo záchvaty. Nestalo se vůbec nic. Johnson si utřel pusu, poděkoval publiku a odešel. Jeho čin se stal symbolem konce jedné velké potravinové fámy, i když někteří historici se dodnes přou, jestli k této scéně skutečně došlo. Faktem ale zůstává, že rajče si postupně začalo získávat důvěru.

Velkou zásluhu na jeho rehabilitaci měly i italské kuchyně. S rostoucí popularitou těstovin, pizzy a rajčatových omáček začala plodina pronikat do domácností napříč Evropou i Amerikou. V průběhu 19. století se už těžko hledal někdo, kdo by se jí bál.

Rajče dnes: od jedu k lásce

Dnes se svět bez rajčat prakticky nedá představit. Tvoří základ kuchyní napříč kontinenty a jejich pěstování je miliardový byznys. Přitom stačilo několik nešťastných aristokratických obědů a předsudků, aby bylo na dvě stě let zatraceno.

Ironie je, že to, co tehdy zabíjelo, nebyla vůbec rajčata. Neznalost chemie a záliba ve zdobeném, olovem nabitém nádobí způsobily zbytečné tragédie. Dnes už víme, že rajče obsahuje vitamíny, antioxidanty a hraje roli v prevenci řady nemocí. Jedovaté není, ale naopak.

Než začneme soudit, ochutnejme

Historie rajčat je malým, ale výmluvným připomenutím toho, jak snadno může strach zvítězit nad fakty. Jediná falešná domněnka stačí k tomu, aby vznikl mýtus, který přetrvá staletí. Kdybychom se tehdy dokázali víc ptát a méně bát, mohli jsme si na rajčatech pochutnávat mnohem dřív.

Ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy. Dnes krájíme červené plody na chleba bez obav. A málokdo tuší, že jíme někdejšího potravinového vyvrhele. I jablko lásky si muselo lásku nejprve zasloužit.

Zdroje: Smithsonian Magazine, Wikipedie, The Spruce Eats