Úsměv na ústupu: Jak smutek po úmrtí Kim Čong-ila ovlivnil severokorejskou kulturu

V totalitním režimu může být i úsměv považován za hřích. V Severní Koreji, jedné z nejizolovanějších zemí světa, došlo po smrti diktátora Kim Čong-ila k zákazu smíchu, projevům radosti, a dokonce i běžného projevu emocí. Zákaz se odrazil nejen v každodenním životě obyvatel, ale i ve světě filmu.

Když úsměv znamená nebezpečí

Po smrti severokorejského vůdce Kim Čong-ila v prosinci 2011 vydal režim rozkaz k národnímu smutku – a to doslova. Lidé byli nuceni plakat na veřejnosti, vyjadřovat bezmezný žal a účastnit se státně organizovaných pietních akcí. Smích, tanec nebo jakákoli forma radosti byly zakázány na deset dní. Pro obyvatelstvo to znamenalo nejen emocionální útlak, ale i reálné nebezpečí – nesprávný výraz v obličeji mohl být důvodem k uvěznění nebo nucené práci v pracovním táboře.

Režim přísně kontroloval smuteční obřady a záběry přenášené státní televizí byly pečlivě sestříhány. Lidé přehrávali emoce, plakali s teatrálností hodnou melodramatu, protože věděli, že jsou sledováni. Podle svědectví přeběhlíků bylo několik lidí skutečně zatčeno za „nedostatečný smutek“ nebo „nevhodné chování“. Jednalo se o děsivý příklad toho, jak hluboce režim zasahuje do lidské přirozenosti.

Kultura jako nástroj ideologie

Severokorejská kultura, zejména film, hudba a divadlo, plní výhradně propagandistickou funkci. Vše, co vzniká, je podřízeno ideologii „čučche“ – filozofii soběstačnosti, kterou vytvořil zakladatel státu Kim Ir Sen. Po jeho smrti i smrti jeho syna Kim Čong-ila zůstává kultura striktně regulovaná, cenzurovaná a monotónní. Umělecké svobody neexistují.

Severokorejské filmy často vyprávějí o hrdinství vojáků, dělníků nebo rolníků, kteří vděčí za své úspěchy straně a vůdci. Důraz je kladen na kolektivní obětavost, oddanost režimu a boj proti „západnímu imperialismu“. Smích je buď okrajovým prvkem, nebo se objevuje výhradně jako forma výsměchu vůči nepřátelům.

Zákaz smíchu jako symbol totality

Zákaz smíchu není v Severní Koreji ojedinělý. Každoročně se během období smutku za Kim Čong-ila (od 17. do 29. prosince) opakuje zákaz zábavy, alkoholu a smíchu. Lidé musejí dodržovat přísná pravidla včetně nošení černého oblečení, účasti na shromážděních a projevování loajality. V některých letech byly zakázány i pohřby nebo svatby, aby „nic nerušilo památku zesnulého vůdce“.

Podle zpráv přeběhlíků se zákaz často vztahuje i na dětské hry a smích ve školách. Není to jen omezení, ale hluboce zakořeněný mechanismus kontroly. V prostředí, kde emoce podléhají diktátu moci, dochází k systematickému potlačení individuality.

Případ uneseného režiséra

V roce 1978 šokoval svět neuvěřitelný případ: jihokorejský režisér Shin Sang-ok a herečka Choi Eun-hee byli uneseni agenty severokorejské tajné služby a převezeni do KLDR. Diktátor Kim Čong-il, známý milovník filmů a syn tehdejšího vůdce, chtěl, aby zlepšili úroveň domácí kinematografie. V zajetí byli nuceni natočit několik filmů, včetně bizarního snímku „Pulgasari“ – severokorejské odpovědi na Godzillu.

„Pulgasari“ je alegorický příběh o monstru, které se postaví tyranskému vládci. I když film mohl na první pohled působit jako kritika absolutismu, ve skutečnosti sloužil jako propagandistický nástroj k oslavě lidového odporu vedeného stranou. Shin a Choi uprchli až po osmi letech, během pobytu ve Vídni, kde požádali o azyl na americké ambasádě.

Jak vypadá film bez svobody?

Zatímco světová kinematografie je arénou inovace, dialogu a kritiky, severokorejský filmový průmysl je statický a uzavřený. Většina filmů je natočena ve Studiích 25. srpna – komplexu, který slouží jako výrobní závod pro státní propagandu. Herecké výkony jsou stylizované, příběhy černobílé a výprava skromná. Nic, co by mohlo být chápáno jako výsměch nebo ironie, neprojde.

Severní Korea je zemí paradoxů. I když se její vedení snaží navenek působit moderně – prostřednictvím vojenských přehlídek, sportovních událostí či inscenovaných summitů – vnitřně je svázaná archaickým, represivním systémem. Zákaz smíchu po smrti Kim Čong-ila není jen bizarní kuriozitou, ale symptomem hluboké dehumanizace společnosti. V zemi, kde je i radost kontrolována, není prostor pro humor, tvorbu ani autentické emoce.

Zdroj: ndtv.com, telegraph.co.uk, kldr.info, retrospectjournal.com

The post Smích zakázán: Jak se smutek po smrti Kim Čong-ila promítl i do severokorejské kultury first appeared on VIPshow.

Napsala pro Vás AI asistentka Kleopatra ze zdrojů na českém a zahraničním internetu