Můj přítel mi sdělil, že jsem „vždy ta rozumná“. Tentokrát to nevypadalo jako kompliment.

Řekl to jen tak mezi řečí. Žádné pousmání, žádná ironie. „Ty jsi prostě vždycky ta rozumná.“ V tu chvíli jsem měla pocit, jako by se mi něco sevřelo v hrudi. Ne proto, že by to byla výčitka, spíš jako kdyby mi někdo připomněl roli, kterou už nosím příliš dlouho.

Když jsem šla domů, v hlavě mi pořád zněla ta tři slova. Rozumná. Vždycky. Já. V mládí bych to brala jako lichotku – dokazovalo to, že jsem spolehlivá. Jenže kolem čtyřicítky člověk začíná víc slyšet, co se za takovými nálepkami skrývá. Psycholožka Marie Salomonová z Národního ústavu duševního zdraví v rozhovoru pro Respekt připomněla, že dlouhé přizpůsobování se jedné roli sice uklidňuje okolí, ale postupně odebírá prostor k vlastnímu pohybu.

Možná proto mě ta věta trefila. Uvědomila jsem si, že být „rozumná“ neznamenalo jen umět se rozhodovat. Znamenalo to, že po mně ostatní automaticky čekali, že všechno domyslím, zhodnotím, vybalancuju. A najednou mi přišlo, že už ani nevím, kdy jsem naposledy udělala něco spontánně, jen protože se mi chtělo.

Kde se bere pocit, že nás vlastní image začíná tížit

Odborníci popisují, že lidské role vznikají často nenápadně – z pohodlí, z naučených vzorců nebo prostě z toho, že skupina potřebuje někoho, kdo určitou pozici zastane. Sociolog Jiří Kabele z Masarykovy univerzity upozorňuje, že lidé se k těmto rolím přimykají přirozeně, protože tím předejdou chaosu v mezilidských vztazích. Jenže časem může být těžké zjistit, kde končí role a začíná člověk.

V mém okolí se poslední dobou čím dál častěji setkávám s lidmi, kteří kolem čtyřicítky přehodnocují, jak vlastně žijí. Podle dat Českého statistického úřadu roste počet těch, kteří mění zaměstnání i po dlouhých letech v jedné profesi. A není to jen o práci. Lidé začínají měnit okruh přátel, upravují způsob komunikace nebo si prostě dovolí přemýšlet, co od sebe a druhých očekávají.

Možná právě proto mě kamarádova slova nezastihla v nejlepším. Měla jsem za sebou několik měsíců, kdy jsem si připadala neuvěřitelně předvídatelná – jako někdo, koho by šlo popsat dvěma větami. A to mě zarazilo. Chtěla jsem, aby mě lidé vnímali i jinak než podle jedné charakteristiky, která mi kdysi lichotila a dnes mě trochu svazovala.

Co se stane, když dáte okolí najevo, že se měníte

Kdo někdy zkusil přehodnotit své zažité chování, ví, že okolí se s tím často pere víc než my sami. V terapeutických kruzích se mluví o tom, že jakákoli změna naruší zaběhnutý systém. A systém – tedy vztahy, zvyky, naše místa v nich – se vždycky pokouší vrátit věci do starých kolejí. Někdy stačí letmý úsměv nebo poznámka typu: „No takhle tě přece neznám.“

Když se člověk rozhodne být trochu otevřenější, méně úzkostlivý nebo naopak ráznější, ostatní to může zaskočit. Ne proto, že by si to nepřáli, ale protože je to prostě změna. Já jsem to vyřešila tím, že jsem kamarádovi řekla, že rozumná být umím, ale nechci, aby to bylo jediné, co na mně vidí. Přijal to bez dramatu – možná jen čekal, kdy si to celé srovnám sama.

A tak mě napadlo, že občas stojí za to se na chvíli zastavit a zeptat se sama sebe: Kým jsem teď? A jsem ještě tou samou osobou, kterou jsem byla před deseti lety? Pokud odpověď zní ne, není to chyba. Je to známka, že se člověk posouvá, i když toho nevždycky stíhá všimnout.

Zdroje: respekt.cz, psychologie.cz, czso.cz, muni.cz, nudz.cz