Moje dcera mi vyčetla, že jsem jí dovolila jednat podle svých představ. Teď teprve rozumím, co tím měla na mysli.

Jednou při obyčejné večeři mezi řečí poznamenala, že jsem jí nechávala až moc volnosti. Zasáhlo mě to víc, než jsem čekala. Celé roky jsem měla pocit, že jí dávám prostor proto, aby se mohla sama rozhodovat a nebála se spoléhat na vlastní úsudek. Vůbec mě nenapadlo, že v tom může vidět něco jiného.

Její věta nezněla vyčítavě, spíš jako povzdech. Řekla, že občas nevěděla, čeho se chytit, a že by uvítala jasnější vedení. Najednou jsem si uvědomila, kolikrát jsem si myslela, že jednám citlivě, když jsem ustoupila a nechala ji, ať si vše zařídí po svém. Až s odstupem mi začalo docházet, že jsem tím možná zamýšlela něco jiného, než jak to vnímala ona.

Když dítě hledá oporu, i když nic neříká

Odborníci často připomínají, že hranice nejsou zákaz, ale orientační bod. Když chybí, dítě nezískává větší svobodu, ale spíš nejistotu. Já sama jsem kdysi pevně věřila, že tím, že ji nechám rozhodovat o kroužcích, denním režimu nebo době, kdy půjde spát, jí pomáhám k samostatnosti. Jenže ona to tak nevždy četla. Teprve teď mi říká, že by jí někdy stačilo prosté: dneska to uděláme takhle, uvidíš, jak ti to sedne.

Později jsem narazila na materiály Americké psychologické asociace, které se překvapivě často vracely k úplným drobnostem. Například pravidelná doba spaní – pro mě kdysi věc, kterou jsem nepovažovala za nutné hlídat. Podle odborníků ale nejde jen o rituál, ale také o pocit, že den má pevné body. A právě ty prý dětem pomáhají zvládat i náročnější situace.

Když jsme o tom mluvily zpětně, přiznala mi, že jí vadilo, jak moc rozhodování zůstávalo na ní. Já jsem to brala jako zbytečně přísné nechat jí cokoliv určovat, ona jako povinnost zvládat věci sama. A tak vznikal tichý tlak, který jsem tehdy přehlížela.

Když odpovědnost převáží

Věřila jsem, že když ji nechám domlouvat lékaře, organizovat přípravu na přijímačky nebo řešit různé povinnosti kolem školy, naučí se postarat sama o sebe. Jenže dnes mi říká, že si v tom často nebyla jistá a bála se, že něco udělá špatně. Chytila jsem se jejího mlčení a brala ho jako znamení, že jí to vyhovuje. A ona se ve skutečnosti bála zeptat, protože měla pocit, že by mě tím zklamala.

Narazila jsem pak v časopise Psychologie Dnes na komentář, kde odborníci upozorňovali, že hranice mezi podporující volností a přehazováním odpovědnosti na dítě je tenká. A že mnohdy stačí málo – průběžná zpětná vazba, pár ujišťujících vět, na které se může spolehnout. Přesně to mi tehdy unikalo.

Co jsem si z toho vzala

Teprve rozhovory s dospívající dcerou mi ukázaly, jak přesně si děti umí pamatovat věci, kterých si rodič v ruchu běžných dnů sotva všimne. A taky jak jasně dokážou pojmenovat momenty, které jim nebyly příjemné. Uvědomila jsem si, že samotná volnost nestačí. Dává smysl jen v kombinaci s pocitem, že rodič stojí opodál a kdykoliv se dá o něj opřít.

Dnes to v praxi znamená spíš drobnosti: když chce něco rozhodnout sama, snažím se jí ukázat i to, co zrovna vidím já. Nevnucuju své řešení, ale nejsem ani mimo dění. A když s něčím váhá, nečekám, až si to „nějak“ vyřeší – nabídnu jí, že to projdeme společně.

Když mi tehdy řekla, že jsem jí dávala až moc prostoru, nebral to jako výčitku. Spíš jako připomenutí, že i dobré úmysly občas potřebují doladit. A já dnes vím, že jsou chvíle, kdy je důležitější být blíž, než stát stranou.

Zdroje: npi.cz, muni.cz, jcpppsych.com, ceskapsychologie.cz