Můj partner mi pověděl, že se změnila. Teprve poté jsem si uvědomila, jak moc měl pravdu.

Někdy člověka vyvede z míry věta, kterou by od nejbližšího vůbec nečekal. Když mi partner mezi řečí poznamenal, že jsem jiná, nejdřív jsem to slyšela jako nefér útok. O pár dní později mi ale došlo, že tím jen nahlas pojmenoval něco, co už delší dobu tiše vibrovalo pod povrchem.

Podle psychologů podobné situace nejsou nijak zvláštní. Mnozí lidé si nevšimnou, že se vyčerpání přelilo i do toho, jak reagují na běžné věci. Když jsem se ohlédla zpět, bylo zřejmé, že únava se mi vplížila do každého dne, ať už jsem to chtěla vidět nebo ne.

Psycholožka Tereza Šturmová z Univerzity Karlovy v rozhovoru pro Psychologie dnes upozorňuje, že první signály přetížení málokdy vypadají dramaticky. Člověk má pocit, že zvládá, ale okolí už vnímá drobné změny v tónu, energií i chování. A často je to právě partner, kdo si jako první všimne, že se něco posunulo.

Únava, která se vplíží mezi věty

U mě se to lámalo postupně. Rána začínala dojmem, že už mám celý den za sebou. Na víkendy jsem se těšila spíš ze zvyku než skutečně. A věci, které mi běžně dělaly radost, jsem odškrtávala jako položky na seznamu. Údaje Národního ústavu duševního zdraví ukazují, že podobné momenty nejsou výjimečné – objevují se často u žen mezi třiceti a padesáti lety, které balancují mezi povinnostmi a očekáváním ostatních.

Partner si začal všímat změn dřív než já. Prý jsem ostřejší, méně trpělivá a rozhovory s časem ztrácely lehkost, která byla dřív samozřejmá. Já jsem to přičítala tomu, že prostě dělám, co je třeba. Až když jsem si několik dní po sobě zapisovala, jak svůj čas opravdu trávím, došlo mi, že jedu na autopilota i tam, kde by stačilo zpomalit.

Když člověk přestane sledovat vlastní tempo

Výzkumy zveřejněné v Journal of Behavioral Medicine ukazují, že dlouhodobá únava mění i způsob, jakým spolu lidé komunikují. Mluví úsečně, vyhýbají se těžším tématům a často reagují jinak, než by sami chtěli. Přesně tak moje chování popsal partner, když jsme se k tomu znovu vraceli.

Začala jsem proto hledat způsoby, jak situaci pochopit. Terapeuti doporučují krátké zápisy o tom, kdy člověk reagoval nečekaně nebo nepřiměřeně. V mém zápisníku se neustále vracelo jediné slovo – únava. Hned vedle poznámky, že se mi nechce mluvit, ačkoliv bych to potřebovala.

V tu chvíli mi došlo, že jsem si spoustu věcí naložila sama. Bez toho, abych se zastavila, rozdělila povinnosti nebo se vůbec zeptala, zda je nutné zvládat všechno vlastní silou.

Když věta, která zabolí, něco otevře

Když partner poprvé řekl, že jsem jiná, zasáhlo mě to. Dnes tu větu vnímám jako varovné světlo. Až když jsem připustila, že může mít pravdu, začali jsme spolu mluvit otevřeněji a s menším strachem z toho, že si něco špatně vyložíme.

Podobné momenty samozřejmě bolí. Ale někdy člověka přimějí zastavit a zeptat se, jestli žije způsobem, který mu dává smysl, nebo jen plní to, co se od něj čeká. A jestli náhodou nepřechází věci, na kterých mu ve skutečnosti nejvíc záleží.

Pro mě z toho vyplynulo jediné. Když vám někdo blízký řekne, že vás nepoznává, nemusí to znamenat, že se vztah hroutí. Může to být jen upozornění, že jste se od sebe samotných vzdálili víc, než jste chtěli. A že stojí za to zjistit, kdy se to stalo a proč.

Pokud máte pocit, že procházíte něčím podobným, zkuste si aspoň na chvíli sednout do ticha a zeptat se sami sebe, zda žijete svým tempem, nebo tempem, které vám někdo neviditelně nasadil. Odpověď většinou přijde rychleji, než čekáte.

Zdroje: psychologie.cz, nidv.cz, nature.com, apa.org