Moje dcera mi vyčetla, že ji porovnávám s jinými. Jen jsem opakovala to, co mě říkali moji rodiče.

Když mi dcera jednou mezi dveřmi řekla, že ji pořád porovnávám s ostatními, zastavila jsem se uprostřed věty. Nezlobila se – spíš to řekla tak nějak smutně, jako když si člověk konečně přizná, co ho trápí. A mně v tu chvíli došlo, že možná opakuju přesně ty věty, které jsem kdysi sama nesnášela.

Teprve když jsem její slova nechala doznít, začalo mi docházet, jak citlivě děti takové poznámky vnímají. Psychologové z Fakultní nemocnice Motol připomínají, že kolem desátého roku dítě teprve začíná nahlížet samo na sebe s odstupem. My dospělí něco řekneme jen mezi řečí, ale v dětské hlavě to zní mnohem hlasitěji.

Jak moc nás ovlivní věty z dětství

Když jsem se o tom později bavila s přáteli, většina se přiznala, že jim občas z úst vyklouzne něco, co zní úplně jako jejich rodiče. Vysvětlení je poměrně jednoduché – podle výzkumů Masarykovy univerzity si člověk z domova odnáší způsob komunikace, který pak podvědomě používá dál. Ne vždy proto, že by s ním souhlasil, ale protože je hluboko zakořeněný.

Často tak člověk vůbec nechce vyvíjet na dítě tlak, a přesto občas použije větu, která jako tlak působí. A to hlavně proto, že zatímco my už mezi řádky slyšíme jiný význam, dítě to bere doslova a osobně.

Co s dítětem udělá neustálé srovnávání

Odborné studie se shodují, že časté porovnávání se sourozenci nebo spolužáky může dítě postupně odradit od vlastní snahy. V časopise Developmental Psychology se mluví o tom, že tím posilujeme vnější motivaci – dítě se pak učí nebo snaží hlavně proto, aby splnilo cizí očekávání. Na radost z činnosti samotné už nezbývá místo.

Podle Národního ústavu duševního zdraví má tento způsob komunikace ještě jeden efekt: dítě si může zvyknout vnímat úspěch výhradně jako výhru nad někým. Úkol splněný o trochu lépe než minule ho tolik nepotěší, zato výsledek lepší než u spolužáka ano. A tak se postupně začne hroutit i jeho vlastní sebevnímání.

Jak to dopadá na atmosféru doma

Dítě, které vyrůstá v prostředí, kde se neustále řeší výkon, bývá opatrnější. Nejde ani tak o lenost, spíš o strach, že opět uslyší, jak dopadlo ve srovnání s ostatními. Mnoho rodičů pak mívá pocit, že se jim dítě vzdaluje, a ono se přitom jen snaží vyhnout dalšímu tlaku.

Odborníci často říkají, že změnit atmosféru doma může pár zdánlivě drobných úprav ve způsobu, jak mluvíme. Stejná situace pak vyzní jinak – méně jako hodnocení, víc jako podpora. Nemusí to znamenat nižší nároky, jen jiný způsob, jak o nich mluvit.

Jak mluvit jinak – a proč to funguje

Přehodnotit vlastní způsob mluvy není nic, co by se povedlo za den. Náš styl komunikace se vytvářel roky. Psychologové ale zdůrazňují, že dětem obrovsky pomůže, když slyší konkrétní pochvalu nebo postřeh – ne porovnání s ostatními, ale porovnání s tím, jak jim to šlo minule.

Pomáhá také společně si nastavit cíle, které vycházejí z možností dítěte. Když ví, že se hodnotí jeho vlastní pokrok, ne výkon někoho jiného, lépe rozumí tomu, co mu jde a na čem může pracovat.

U nás doma se něco změnilo ve chvíli, kdy jsem si začala víc hlídat, co říkám. Ale možná ještě důležitější bylo, když jsem si hlídala chvíle, kdy raději mlčet. A dcera se najednou nebála přijít s věcmi, které by dřív nechala být – jen aby se vyhnula srovnávání. Podobné změny popisují i studie, které mluví o tom, že partnerský tón v komunikaci dítěti výrazně zvedá jistotu.

A nakonec – nejde o to snížit nároky nebo ustupovat. Jde o to, aby dítě vědělo, že jeho hodnota nestojí na tom, jak dopadlo v porovnání s někým jiným. A to je možná jedna z nejdůležitějších věcí, kterou si odnese do dospívání i do života.

Zdroje: nudz.cz, muni.cz, fnmotol.cz, apa.org