Vnouče během večeře bylo zticha. Jen jedna věta, kterou řeklo, mě donutila přehodnotit způsob výchovy.

U rodinného stolu obvykle zavládne ticho jen na pár okamžiků, když se všichni soustředí na jídlo nebo někdo přemýšlí, jak začít. Tentokrát ale nešlo jen o obyčejné mlčení. Vnučka seděla mezi námi, poslouchala každý náš úšklebek, povzdech i větu, a přesto se neozvala. V tu chvíli jsem to přičetl únavě, až později mi došlo, že šlo o něco mnohem hlubšího.

Byl to běžný večer, nic zvláštního. Probírali jsme školu, povinnosti, co nás čeká v práci. Mluvili jsme jako dospělí, trochu ve spěchu, trochu mimochodem, občas jsme si skočili do řeči. A u toho jsme si vůbec neuvědomili, jak to zní dítěti, které nechce nic pokazit. Vnučka si tiše posouvala brambory po talíři a měla pohled, jako by v hlavě skládala nějakou vlastní rovnici.

Děti si často spojují i nevinné řeči s povinností uspět

Psychologové dlouhodobě upozorňují, že děti dokážou vztáhnout na sebe i věty, které nejsou mířené na ně. Dospělý probere známky nebo chování jen tak mimochodem, ale dítě to bere mnohem vážněji. V rozhovoru pro Masarykovu univerzitu zmínil psycholog David Čáp, že některým dětem stačí krátká poznámka a automaticky v ní slyší úkol nebo hodnocení. A právě to se nám zřejmě stalo u stolu, jen jsme si toho nevšimli.

Když po večeři tiše řekla: „Já se bojím odpovídat, protože to můžu říct špatně,“ jako by mi někdo na okamžik vypnul zvuk kolem. Nebyl to výkřik ani stížnost. Spíš věta, která se rodí delší dobu a konečně našla cestu ven. A mně došlo, že není vyděšená z chyb, ale ze zklamání. Z toho, že by nás mohla nenaplnit očekáváními, která jsme ani nevyslovili.

Stačí pár nevinných vět a dítě raději zmizí do ticha

Odborníci z Národního ústavu duševního zdraví často upozorňují, že děti kolem deseti let jsou citlivé nejen na to, co říkáme, ale hlavně jak to říkáme. V našich dobře míněných radách slyší i to, co jsme vůbec nezamýšleli: že by to mohlo být lepší, že by měly víc zabrat, že výsledek není úplně ono. Psycholožka Eva Šauerová v nedávném rozhovoru vysvětlila, že děti v tomto věku potřebují hlavně bezpečí a možnost zkoušet věci bez tlaku. A právě neškodné zvolání typu „musíš se víc snažit“ může být pro ně překvapivě těžké.

Teprve zpětně jsem si vybavil několik situací, kdy jsem její ticho přešel jako pouhou únavu. Jenže šlo o drobné signály, kterých jsem si nevšiml, protože jsem všechno posuzoval očima dospělého. Jako novinář jsem si mnohokrát ověřil, že nejdůležitější je to, co zůstane neřečené. V rodině to zřejmě platí dvojnásob.

Co jsem změnil a co může zkusit každý, kdo vychovává dítě

Začal jsem vědomě zpomalovat. Když vnučka začala povídat, nesnažil jsem se dopředu domýšlet, jak odpovím nebo co jí poradím. Jen jsem naslouchal. Nechával jsem ji mluvit, i když se zamotala nebo si hledala slova. U odborníků se často opakuje jednoduchá rada: dítě má vědět, že chyba není problém. Že vedle něj stojí někdo, kdo mu věří, i když se mu zrovna nedaří.

Změnil jsem i drobnosti. Už jsem se neptal na známky, ale na to, co ji ten den potěšilo. Místo návrhů jsem přidal otázku: „A co bys potřebovala ty?“ Když se konečně rozpovídala, byl v jejím hlase opět slyšet ten známý dětský tón – lehký, radostný, bez strachu, že řekne něco špatně.

Ukázalo se, že nejde o žádné velké převraty. Spíš o to, přestat dítěti podsouvat vlastní očekávání a začít mu opravdu naslouchat. Pokud tedy vaše dítě nebo vnouče doma mlčí víc než obvykle, zkuste se na chvíli zastavit. Možná potřebuje jen vědět, že není povinné být dokonalé. A že ticho někdy neznamená nechuť mluvit, ale opatrnost, kterou si samo vytvořilo.

Zdroje: nudz.cz, psychologon.cz, rozhledy-pedagogika.cz, rodiče.cz