Nazvala jsem si odvahu a požádala o zvýšení platu. Její reakce mě spíše ponížila.

Člověk si řekne, že když po letech práce konečně požádá o vyšší plat, půjde hlavně o věcný rozhovor nad výsledky a tím to skončí. Jenže moje zkušenost dopadla jinak. Místo klidné debaty jsem si vyslechla tón, který ve mně zanechal spíš pocit, že jsem udělala něco nepřístojného. A jak jsem později zjistila, není to v Česku nic výjimečného.

Podle dlouhodobých statistik OECD Češi o přidání žádají méně než lidé v západní Evropě. V praxi se to pak podepisuje na tom, že mnohé profese zůstávají podhodnocené. O platech se navíc pořád mluví jen v náznacích, a to často až ve chvíli, kdy nespokojenost přeroste únosnou mez.

Když jsem se o svém zážitku bavila s personalisty, většina z nich jen pokrčila rameny. Podobné situace podle nich potkávají hlavně tam, kde vedoucí nemají s podobnými rozhovory moc zkušeností. Nejde ani tak o neochotu, jako spíš o nejistotu, která pak z jejich strany působí tvrději, než by sami chtěli.

Jak se zachoval můj šéf

Na schůzku jsem šla s konkrétními podklady. Vzala jsem výsledky práce za poslední měsíce, připomněla projekty, které jsem dotáhla, a měla jsem i orientační přehled platů v oboru. Myslela jsem, že debata bude jasná. Místo toho přišla věta, která mě úplně zchladila. Nebyla zvlášť útočná, ale tón působil, jako bych si dovolila něco, co se nehodí.

Podle personalistů podobné reakce často neznamenají, že člověk žádá špatně. Spíš ukazují, že si nadřízený není jistý, jak rozhovor vést. Ministerstvo práce nedávno upozornilo, že ženy žádají o navýšení platu zhruba o třetinu méně často než muži. Nejde o nedostatek ambicí, ale o obavu z reakce, která by mohla být podobně nepříjemná. A firmám to nakonec bere daleko víc energie, než by přiznaly.

Co na podobné situace říkají odborníci

Psychologové zabývající se pracovním prostředím popisují, že podobné odpovědi vedení často souvisejí s obranným stylem řízení. Vedoucí si nevědomky hlídá svou pozici tím, že zlehčí či zpochybní argumenty zaměstnance. Ten pak odchází s pocitem, že udělal chybu, ačkoli téma bylo naprosto legitimní.

Dlouhodobá data publikovaná například v Harvard Business Review ukazují, že firmy s jasnými pravidly odměňování mají stabilnější týmy. Lidé tam méně často odcházejí, protože vědí, co mohou čekat. U nás se ale o platech stále spíš šeptá. Zvyšování mezd se pak stává spíš výjimkou než pravidlem, což situaci nijak nezlepšuje.

Personalisté také upozorňují, že zaměstnanci okolo čtyřicítky už nebývají ochotní smířit se s povýšeným jednáním. Často si raději najdou místo, kde s nimi mluví otevřeněji. A netají se tím ani při odchodu, což mnoho firem překvapí.

Co mi celý zážitek ukázal

Když první emoce opadly, zajímalo mě hlavně to, proč je u nás téma platů stále tak citlivé. Několik manažerů mi potvrdilo, že mnoho vedoucích nikdy neprošlo žádným školením, jak podobné rozhovory vést. Není pak divu, že se do nich pouštějí s obavou – a ta se rychle přenáší i na druhou stranu.

Kariérní poradci doporučují držet se faktů a zbytečně nerozmazávat osobní rovinu. Jenže když nadřízený odmítne diskutovat nebo reaguje způsobem, který člověka zbytečně shazuje, bývá to podle nich signál, že problém neleží v samotné žádosti. Spíš ukazuje, jak firma ve skutečnosti komunikuje.

Kdy už nemá smysl čekat na změnu

Po určité době mi došlo, že ne všude má smysl o zvýšení platu dál bojovat. Pokud vás vedení dlouhodobě nebere vážně, změna prostředí někdy představuje jednodušší a zdravější řešení. Na trhu je nyní více pracovních nabídek než před několika lety a podle HR analytiků roste poptávka po lidech se zkušenostmi. Zaměstnanci mezi třiceti a padesáti lety bývají pro firmy atraktivní díky praxi i stabilitě.

Odborníci doporučují jednoduchou přípravu: sepsat si konkrétní výsledky, zjistit obvyklé platy v oboru a počítat s tím, že odpověď nemusí být kladná. Ne proto, že by člověk měl ustoupit, ale aby měl jasno, jaký bude jeho další krok. Tón, jakým nadřízený reaguje, někdy řekne víc než samotná částka.

Pro mě byla celá situace nakonec cennou zkušeností. Došlo mi, že prostředí, ve kterém pracuji, možná není tak respektující, jak jsem si myslela. A přimělo mě to udělat rozhodnutí, které jsem dlouho odkládala. Někdy totiž nejde o to slyšet ano. Stačí si uvědomit, že hodnota práce nezávisí na tom, jestli ji dokáže ocenit jeden konkrétní člověk.

Zdroje: czso.cz, europa.eu, idnes.cz, novinky.cz