Překvapila mě odpověď sousedky, když jsem zjistila, že mě pozoruje z okna.

Když mi kamarádka mezi řečí poznamenala, že si mě sousedka z protějšího domu pečlivě hlídá pokaždé, když přicházím domů, nejdřív jsem to vzala jako zvláštní historku. Po chvilce mi ale hlavou proběhlo, že to není úplně příjemná představa.

První dny jsem nad tím mávla rukou. Když jsem večer zatáhla žaluzie, občas jsem zahlédla v protějším okně postavu, která rychle zmizela. Nejspíš obyčejná zvědavost, říkala jsem si. Jenže když mi při odemykání domu sousedka z přízemí polohlasem podotkla: „Ona vás fakt sleduje pořád,“ začala se ve mně usazovat jiná, nepříjemnější jistota.

Po několika dnech přemýšlení jsem se rozhodla, že to nenechám být. Nešlo mi o konflikt, spíš o obyčejné vysvětlení. Zazvonila jsem u ní a doufala, že to nebude trapná situace.

Krátký rozhovor, který změnil náladu

Když otevřela, bylo na ní vidět, že jí celá situace není příjemná. Připadala nervózní, chvílemi se ohlížela do bytu, jako by se potřebovala ujistit, že dělá správnou věc. Nepopřela, že mě sleduje. Jenže způsob, jakým to řekla, měl daleko k nějaké zlomyslnosti. Přiznala, že od loňské krádeže v domě nemá klid a začala ulici pozorovat víc než dřív.

Podobné reakce nejsou nijak neobvyklé. Odborníci upozorňují, že po silném stresu se člověk může dostat do stavu, kdy má pocit, že musí mít přehled o všem kolem sebe. Této přehnané ostražitosti se říká hypervigilita. Nejde o nemoc, spíš o obrannou reakci, která se časem může sama vytratit – když ovšem dostane prostor.

Studie z Journal of Anxiety Disorders uvádí, že se tento stav může objevit i u lidí, kteří nemají žádnou zkušenost s úzkostí. Stačí moment, kdy člověk získá pocit, že ztratil kontrolu. Sousedka svou zkušenost popsala přesně tak: od chvíle krádeže se prý cítí mít zodpovědnost úplně za všechno, i když to po ní nikdo nechce.

Co pomáhá, když je strach silnější než logika

Během našeho povídání se rozpovídala o tom, že od té události špatně spí a tráví většinu času o samotě. Podle terapeutů to bývá okamžik, kdy se obavy začnou nabalovat jedna na druhou. Někdy stačí drobná změna denního rytmu – dojít si mezi lidi, zavést pravidelný režim nebo si dopřát chvilku klidu, kterou člověk vědomě prožije. Někomu pomůže rozhovor s odborníkem, jinému zase to, že se svěří někomu blízkému a přestane vše držet v sobě.

Jak jsme spolu mluvily déle, začala jsem víc chápat, že její chování nemířilo proti mně. Sama už nedokázala určit, kdy z běžné opatrnosti vznikla rutina, které se nešlo jen tak zbavit.

Domovní změna, která uklidnila atmosféru

Od našeho rozhovoru se u nás v domě změnilo víc, než jsem čekala. Sousedku teď občas potkám venku, jak si dává krátkou procházku, a s úsměvem říká, že už nemusí sedět u okna tak často. Prý jí došlo, že nemůže být strážcem ulice, i kdyby se snažila sebevíc.

Celá situace mi připomněla, jak silně dokáže strach promluvit do běžného života. A také to, že občas stačí pár vět pronesených v klidu, aby se napětí rozpustilo. Někdy se totiž pod zvláštním chováním neskrývá zlý úmysl, ale jen obyčejná obava, které člověk nevědomky podlehne.

Já sama jsem si odnesla jednoduchou věc: když nám něco vrtá hlavou, je lepší se zeptat, než si vytvářet vlastní scénáře. Otevřený rozhovor bývá často tím nejrychlejším způsobem, jak si vzájemně ulevit.

Zdroje: irozhlas.cz, avcr.cz, czso.cz, sociologickycasopis.cz