Kolega mě pozval na oběd, a když jsem uviděla účet, došlo mi, proč byl tak nervózní.

S kolegou si občas zajdeme na oběd, takže když po poradě navrhl, že bychom někam zašli, brala jsem to jako běžnou pauzu mezi úkoly. Nic výjimečného. Jenže tentokrát byl jiný – trochu moc tichý, trochu moc nervózní a úsměv měl takový, jako by ho někdo držel za koutky.

Když nám donesli jídlo, snažil se tvářit nenuceně, ale bylo vidět, že myšlenkami je jinde. Až když servírka položila na stůl účet, pochopila jsem, že se mi před obědem vlastně snažil něco říct. Cena byla na obyčejní polední menu v centru dost vysoká. On seděl bez hnutí, ruce ukryté pod stolem. Když jsem hledala peněženku, zahlédla jsem, že pod deskou drží zmuchlaný balíček starých účtenek. Některé už měly ohnuté rohy, jiné byly skoro nové.

Nečekaně tíživé ticho

Jakmile jsem řekla, že si svůj oběd samozřejmě zaplatím, téměř slyšitelně vydechl. Najednou už si nemusel hrát na pohodáře. Opatrně přiznal, že si mě nepozval jen tak. V posledních týdnech se mu rozsypal přehled pracovních výdajů, chyběly mu důležité podklady a účetní po něm chtěla věci, které už měly být dávno vyřešené. Nějakou dobu to nosil v sobě, ale teď už se to začalo nabalovat rychleji, než stíhal reagovat.

Podobné situace nejsou podle statistik Ministerstva financí nijak výjimečné. Firmy víc hlídají každou položku a lidé pak mají větší strach udělat chybu. Kolega se bál, že mu vedení připíše zodpovědnost i za věci, které možná vůbec nebyly jeho. A že kvůli pár ztraceným účtenkám bude vysvětlovat něco, co si už ani přesně nepamatuje.

Oběd, který měl mít jiný účel

Když jsem se ho zeptala, proč si na to pozval zrovna mě, trochu rozpačitě se pousmál. Prý potřeboval někoho, kdo byl s ním u většiny schůzek a cest, a může mu pomoct dát dohromady, co kam patří. Nešlo o to, aby za něj někdo něco zaplatil, ale aby mu někdo potvrdil, co se kdy vlastně odehrálo.

Pracovní psychologové často říkají, že administrativní chaos umí člověka semlít rychleji než samotná práce. Jeden z odborníků, kterého citoval nedávno ekonomický magazín, upozornil, že lidé se o pomoc hlásí až ve chvíli, kdy je pozdě. A přesně v tom se kolega našel. Měl pocit, že „má vydržet“, a nakonec ho to udolalo.

Tak jsme po obědě sedli k počítači a za chvíli už jsme listovali starými zápisy, kalendářem i e-maily. Během dvaceti minut jsme dali dohromady přehled, který začal konečně dávat smysl. A ukázalo se, že část dokladů vůbec nepatří k jeho projektům, jen se mu omylem připletly do složky. Nic dramatického, ale člověku se v takové chvíli uleví.

Malý problém, který se jen potřeboval pojmenovat

Cestou zpátky do kanceláře jsem přemýšlela, proč měl takový strach říct něco, co se v pracovním životě stává úplně běžně. Možná máme pořád tendenci brát jakékoli zpoždění jako vlastní selhání. A tak raději mlčíme, dokud z drobnosti nevyroste problém, který nás dožene.

Odpoledne jsem ho potkala u kuchyňky. Poprvé po dlouhé době vypadal opravdu klidně. Účetní mu poděkovala za doplněné dokumenty a kontrola proběhla bez komplikací. Když mi řekl tiché „díky“, uvědomila jsem si, že ten dražší oběd byl ve skutečnosti nejlevnější cesta k tomu, aby se zase mohl nadechnout.

Zdroje: ct24.cz, idnes.cz, novinky.cz, seznamzpravy.cz, penize.cz