On odmítal jíst moje jídlo. Ve škole pak vysvětlil, proč se stydí za to, co máme doma.

Zpočátku jsem tomu nevěnoval větší pozornost. Jednou nechal oběd ve školní jídelně, podruhé přinesl domů plnou svačinovou krabičku. U dětí je to běžné, říkal jsem si, jenže opakovalo se to tak často, až mě to začalo znepokojovat. Doma přitom jedl normálně, jen občas odsunul část večeře stranou, jako by mu najednou něco na talíři vadilo.

Jednoho dne si mě učitelka poprosila, abych po vyučování chvíli zůstal. Řekla, že syn už několik dní tvrdí, že ho bolí břicho, a tentokrát si k jídlu ani nesedl. Mluvila klidně, jako by ani sama nechtěla nic dramatizovat, ale bylo z ní cítit, že má obavu, že za tím stojí něco víc.

Odpověď nakonec přišla ve družině. Dorazil jsem pro něj dřív, než byl zvyklý, a on mi mezi dveřmi polohlasem řekl, že se stydí za svačiny, které má z domova. Nešlo o to, že by mu nechutnaly. Spolužáci prý říkají, že vypadají staromódně. To mě zaskočilo. Podle odborníků z Národního ústavu duševního zdraví se ale podobné situace objevují častěji – sociální sítě a rychlé porovnávání tam hrají větší roli, než bychom čekali.

Jak prostředí ve třídě tlak znásobuje

V dětských kolektivech platí zvláštní pravidla, která si dospělí často ani neuvědomí. Jeden přinese oblíbený značkový jogurt, další balenou svačinku, jiný chipsy. A pak je tu dítě s obyčejným rohlíkem nebo kusem domácí buchty. Ať jde o jídlo jakékoliv, stačí krátká poznámka, která se mezi dětmi ujme, a najednou z ní vznikne nepsané měřítko. Školní psychologové říkají, že první narážky a porovnávání se objevují už na začátku prvního stupně. Pro citlivější děti může i drobná poznámka působit jako velká věc, i když ji neumějí nahlas popsat.

Syn mi později řekl, že nejvíc se ostatní pozastavují nad jídlem, které doma zůstane z předchozího dne. „Říkají, že to smrdí,“ prohodil a bylo vidět, jak moc ho to trápí. Přitom šlo o naprosto normální česká jídla, která jsem jako dítě nosil běžně a vůbec mi to nepřišlo neobvyklé. Podle zjištění České školní inspekce ale čím dál víc dětí mění svoje stravovací návyky ne kvůli chuti, ale aby se vyhnuly posměchu.

V hlavě jsem si začal skládat, odkud se to bere. Výživový poradce Petr Havlíček v rozhovoru pro Seznam Zprávy poznamenal, že děti často řeší víc vzhled jídla než samotnou chuť. Když je něco označeno za divné, raději to nechají být – jen aby nevystupovaly z řady. Není to žádný odborný termín, spíš signál, kterému děti rozumějí bez dlouhého vysvětlování.

Co může pomoct doma a co ve škole

Večer jsme si sedli a promluvili si. Nebyl to přednáškový tón, spíš obyčejná snaha porozumět. Dohodli jsme se, že si část svačin začne vybírat sám. Nešlo o to měnit naše zvyky od základu, ale dát mu pocit, že má do toho, co nosí, vlastní slovo.

Učitelce jsem pak řekl, co jsme doma řešili. Odpověděla, že podobné situace se objevují čím dál častěji a že je začínají otevírat v rámci třídnických hodin. Některé školy dokonce zařazují krátké programy o respektu mezi dětmi. Ne proto, aby někoho moralizovaly, ale aby atmosféra ve třídě byla o něco laskavější a míň soutěživá.

Nejvíc ale nakonec pomohlo to, že jsme o tom mluvili bez spěchu a bez toho, abych se snažil všechno hned napravit. Když syn pochopil, že doma nejde o zákazy ani povinnosti, uvolnil se. Přestal se schovávat krabičku pod stůl a začal o jídle mluvit víc otevřeně.

O pár týdnů později mi učitelka s úsměvem řekla, že několik jeho spolužáků se začalo zajímat o naše domácí jídla. Ptali se, co to má, a chtěli ochutnat. Skupinová atmosféra se někdy dokáže otočit nečekaně rychle – a někdy úplně jiným směrem, než by člověk předpokládal.

Z celé situace si odnáším hlavně jedno: když se dítě začne chovat jinak, stojí za to se zastavit a poptat se. Ne jako výčitku, ale jako snahu pochopit. Některé věci jsem doma trochu upravil, ne proto, že bych chtěl držet krok s trendy, ale protože se to synovi ulevilo. A ta úleva za to stála.

Školní psychologové připomínají, že právě tahle vyváženost dětem pomáhá zvládat tlak vrstevníků. Ten je bude provázet celý život, ale když mají doma prostor mluvit o tom, co je trápí, nesou ho mnohem snáz. A někdy stačí opravdu maličkost – třeba jiná krabička na svačinu – aby začala důležitá debata, která by jinak zůstala nevyřčená.

Zdroje: seznamzpravy.cz, novinky.cz, nudz.cz, ceskaskolnainspekce.cz