Kamarádka mi naznačila, že jsem „až moc laskavá“. O týden později jsem pochopila, co tím myslela.

Když mi kamarádka mezi řečí utrousila, že jsem „až moc hodná“, brala jsem to spíš jako vtípek. Neřešila jsem to, jenže o pár dní později mi ta její poznámka začala vrtat hlavou. Přišla situace, která mi ukázala, že to možná není tak nevinná poznámka, jak jsem si myslela.

Podle psychologů lidé ve středním věku často bojují s tím, že jejich ochota přeroste v automatické ustupování. Česká psychologická společnost popisuje, že mnozí se snaží vyhnout konfliktům tak rychle, až přestanou brát ohled na vlastní energii a potřeby. Člověk pak ani nepostřehne, že dlouhodobě jede v režimu, který ho pomalu vyčerpává.

U mě to docvaklo v práci. Kolega mě znovu požádal o pomoc s projektem, přestože věděl, že mám plné ruce jiné agendy. A já stejně kývla. V duchu jsem si nadávala, protože jsem věděla, že si tím ruším jediný volný večer. A právě ten okamžik mi poprvé ukázal, jak snadno se ochota může změnit ve zvyk potlačovat sebe.

Kdy už nejde o laskavost, ale o únavu

Není jednoduché poznat, kdy člověk pomáhá proto, že chce, a kdy jen proto, že se bojí zklamat. Výzkumy v Journal of Personality naznačují, že lidé, kteří se snaží být stále vstřícní, často přebírají povinnosti, které jim ani nepřísluší. Ne proto, aby si šplhli, ale protože jim je nepříjemné říct ne — bojí se reakce druhého nebo toho, že budou působit nepřátelsky.

Psychoterapeut Stanislav Kratochvíl v rozhovorech opakovaně popisuje, že takové chování má omezenou životnost. Když člověk dlouhodobě ustupuje, začne se řídit hlavně tím, co chtějí ostatní, a pomalu ztrácí cit pro vlastní hranice. Signály únavy pak vnější očekávání snadno přehluší.

Jeho slova jsem dřív brala jako teorii. Jenže když jsem se večer vracela domů úplně bez energie a věci, které mě dřív těšily, mě spíš unavovaly, začala jsem je vidět v praxi. Kolega mi několikrát poslal poděkování, ale pocit vyčerpání to nijak nesnížilo. V tu chvíli mi došlo, že problém není v tom, co po mně druzí chtějí. Problém je, že já sama na automat odmítám odmítat.

Jak odmítnout, aniž by člověka hryzalo svědomí

V doporučeních psychologů se často objevuje jednoduchá technika: neodpovídat okamžitě. Krátká věta typu „Nechám si to projít hlavou“ dokáže vytvořit prostor, aby člověk posoudil, jestli na danou věc má vůbec kapacitu. A jakmile si to uvědomí v klidu, rozhoduje se mnohem snáz.

Druhým krokem je říct jasně, co zvládnete. Bez dlouhých omluv nebo vysvětlování. Když člověk mluví přímo a zároveň klidně, většina lidí to přijme bez problémů. Asertivita není o tvrdosti; spíš o tom, že člověk bere sám sebe stejně vážně jako ostatní.

Když jsem si tuhle strategii vyzkoušela na vlastní kůži, šla jsem do toho s malou nervozitou. Kolega mě znovu požádal o pomoc, ale tentokrát jsem mu řekla, že mám práce tolik, že další úkol nevezmu. Čekala jsem, že se bude ptát proč nebo že se zatváří dotčeně. Jen pokrčil rameny a pokračoval ve své práci. V tu chvíli mi došlo, že napětí jsem si vytvářela hlavně já sama.

Poučení, které se může hodit komukoli

Možná jste někdy slyšeli podobnou poznámku jako já a nebylo vám to příjemné. Pokud vás to přiměje zamyslet se nad tím, kde všude automaticky ustupujete, může to být užitečné. Někdy stačí drobná úprava návyků, jindy je potřeba začít si víc chránit čas a prostor pro sebe. Jedno ale platí spolehlivě: když se člověk naučí říkat rozumné ne, začne kolem sebe vytvářet klidnější prostředí — a zároveň si postupně vrací vlastní energii.

Zdroje: psychologicka-spolecnost.cz, journalofpersonality.org, ceskenoviny.cz, zdravionline.cz