Jaké jsou roční náklady na péči o dítě se zdravotním postižením? Celková částka je značná, pojišťovny pokrývají pouze malé procento.

Když rodině s dítětem v nejtěžším, IV. stupni závislosti, přistane na účtu od státu příspěvek na péči 19 200 Kč měsíčně, může se to zdát jako solidní pomoc. Papír snese všechno. Jenže realita je jako facka.

Tato částka často nepokryje ani polovinu skutečných nákladů na nezbytné terapie a základní asistenci. Veřejnost často žije v mýtu, že péči hradí stát nebo pojišťovna. Pravda je však taková, že drtivá většina břemene leží na rodinách.

Kam zmizí příspěvek za deset dní?

Než se vůbec dostaneme k drahým terapiím, narazí rodiny na základní matematiku. Osobní asistence, tedy možnost, aby si rodič mohl alespoň dojít na nákup nebo k lékaři, je klíčová. Ceníky poskytovatelů jsou neúprosné, běžná sazba u těch nejlevnějších začíná na 155 Kč za hodinu.

Teď si to spočítejme. Pokud rodina potřebuje asistenci na pouhé 4 hodiny denně na pomoc po škole, hygienu a doprovod na terapii, denní náklad činí 620 Kč. To znamená, že měsíční náklad je 18 600 Kč. Z celého příspěvku na péči tak zbude rodině pouhých 600 korun na celý měsíc. Na všechny ostatní terapie, léky, pomůcky a dopravu. Příspěvek tak není na péči, ale sotva na částečný úvazek jednoho asistenta.

Propast jménem terapie aneb co pojišťovna (ne)zaplatí

Největší mýtus panuje kolem rehabilitací. Zejména tady převládá názor, že to zdravotní pojišťovna zaplatí, ale situace není tak růžová.

Ano, rodič může dostat poukaz na fyzioterapii. V praxi to znamená čekání v řádu měsíců a frekvenci 1x týdně 30 minut, což je pro dítě s dětskou mozkovou obrnou (DMO) naprosto k ničemu. Rodiny jsou tak donuceny jít na soukromý trh, kde jedna terapie stojí běžně 1 200 Kč.

Skutečný mechanismus minimálního proplácení je vidět u ergoterapie. Pojišťovna terapeutovi zaplatí třeba 20 minut výkonu, konkrétně fyzické cvičení s rukou. Odmítá ale zaplatit 25 minut, kdy terapeut nastavuje domácí program a učí rodiče, jak s dítětem pracovat. Tedy tu nejdůležitější část. Za tu si rodič doplatí 590 Kč. Pojišťovna tak nehradí péči, ale jen její fragment.

A pak jsou tu terapie, které stojí zcela mimo systém, ale pro rozvoj dítěte jsou klíčové. Například hipoterapie stojí kolem 900 Kč za hodinu. Podobně je na tom psychoterapie, kde sice pojišťovna nabídne příspěvek 5 000 Kč ročně, ale při ceně 1 500 Kč za sezení to pokryje sotva tři návštěvy.

Vrcholem jsou pak intenzivní neurorehabilitační pobyty. Ty trvají 4 týdny a pro dítě mohou představovat výrazný posun. Jenže cena činí astronomických 290 000 Kč. Pojišťovna přitom nehradí nic. Tato jediná terapie stojí víc než celý roční příspěvek na péči.

Smrt tisíci účtenkami

Kromě velkých částek rodinný rozpočet denně trpí skrze stovky drobných, ale v součtu likvidačních výdajů. Jde například o inkontinenční pomůcky, kde má pojišťovna měsíční limit, který ale pro starší dítě absolutně nestačí a rodina doplácí tisíce.

Dále je tu speciální strava; na bezlepkovou dietu sice pojišťovny přispějí, ale průměrná částka 365 Kč měsíčně je oproti reálným nákladům v řádu tisíců zanedbatelná. A konečně je tu doprava. Příspěvek na mobilitu 900 Kč měsíčně je výsměch, který nepokryje ani plnou nádrž, zatímco rodina reálně projede 4 000 – 5 000 Kč měsíčně.

Jaký je finální účet? Deficit více jak půl milionu korun

Spojme to dohromady. Vezměme modelový příklad aktivní rodiny s dítětem ve IV. stupni závislosti. Jejich roční příjmy od státu činí 241 200 Kč. Jenže jejich roční běžné náklady tedy jen asistence, soukromá fyzioterapie, doplatky za ergo, hiporehabilitace, diety a doprava dosahují téměř 500 000 Kč. Už jen na tento běžný provoz tak rodině chybí čtvrt milionu ročně.

A teď k tomu jednou za rok připočtěte onu klíčovou neurorehabilitaci a nákup jedné komunikační pomůcky, aby dítě mohlo komunikovat za téměř 30 000 Kč. Dosáhne celkový roční deficit, který musí rodina pokrýt ze svého, z úvěrů nebo veřejných sbírek, asi 600 000 Kč.

Rodiče tak nevedou jeden boj, ale dva. Ten první s postižením dítěte. Ten druhý s ekonomikou a byrokracií. Systém péče v Česku je skrytě financován ze dvou zdrojů: z neplacené práce rodičů, kteří se stávají pečovateli a fundraisery na plný úvazek, a ze zadlužování těchto rodin. Státní podpora není navržena, aby náklady pokryla, ale aby k nim symbolicky přispěla. Zbytek definoval systém jako soukromý problém rodiny.

Zdroje: mesec.cz, uradprace.cz