Test levných šunek z supermarketů přinesl nečekané výsledky. Známé značky selhaly, outsider se stal vítězem.

Že je levná šunka automaticky špatná? Poslední srovnání výrobků z běžných supermarketů ukázalo, že to tak být nemusí. Některé známé značky tentokrát pohořely – a to jak složením, tak chutí. Naopak jeden méně výrazný produkt z diskontu dopadl nad očekávání dobře.

Redakce časopisu dTest už dříve upozorňovala, že při výběru šunky hraje hlavní roli procento masa a množství přidaných látek. Právě tady se totiž láme kvalita. Buď kupujete maso, nebo výrobek, který je spíš směsí vody, soli a stabilizátorů. Tentokrát se zaměřili na nejlevnější šunky dostupné ve velkých řetězcích.

A výsledek? Pro někoho možná studená sprcha. Tradiční značky, které lidé berou z regálu skoro automaticky, dostaly spíš podprůměrné hodnocení. Privátní značka jednoho diskontu naopak nabídla víc masa a méně soli než většina konkurence.

Rozhoduje podíl masa a množství vody

Podle vyhlášky musí šunka nejvyšší jakosti obsahovat minimálně 16 procent čisté svalové bílkoviny. V praxi to znamená jediné – vysoký podíl skutečného masa a jen minimum přidané vody. Jenže právě voda je u levných výrobků častý trik.

Výrobci používají takzvané vstřikování láku. Do masa se dostane voda, sůl i stabilizátory, které tekutinu udrží uvnitř. Na pohled všechno vypadá v pořádku, ale realita na talíři bývá jiná.

Některé testované šunky měly vody opravdu hodně. Bylo to znát hned – plátky se trhaly, textura byla gumová a chuť mdlá. Státní zemědělská a potravinářská inspekce už delší dobu upozorňuje, že vysoký obsah vody snižuje výživovou hodnotu. Spotřebitel pak platí za něco, co masem tak úplně není.

Sůl a přídatné látky pod drobnohledem

Test se zaměřil i na obsah soli. Světová zdravotnická organizace doporučuje maximálně pět gramů denně. U několika výrobků přitom jedna porce představovala skoro třetinu tohoto limitu. To není málo, zvlášť pro lidi mezi třicítkou a padesátkou, kteří už řeší tlak nebo jiné potíže.

Rozdíly byly i v použitých aditivech. Lepší šunky si vystačily se solí a dusitanovou solí kvůli konzervaci. Horší výrobky přidávaly fosforečnany. Ty sice pomáhají držet vodu a vylepší strukturu, ale při časté konzumaci mohou zatěžovat ledviny – a to není zanedbatelné. Evropský úřad pro bezpečnost potravin (EFSA) proto stanovil maximální denní příjem fosfátů.

Vítězný outsider měl složení překvapivě jednoduché. Přes 90 procent masa, minimum zbytečností navíc a cena, která patřila k nejnižším v testu. Chuť působila přirozeně, bez přehnané slanosti a bez podivné pachuti.

Cena neodpovídá kvalitě

Možná největší překvapení? Vyšší cena sama o sobě nic negarantuje. Některé dražší značky měly dokonce nižší podíl masa než levnější konkurence. Člověk tak platí spíš za obal a reklamu než za obsah.

Odborníci radí sledovat hlavně tři věci:

• procento masa,
• obsah soli na 100 gramů,
• délku seznamu přídatných látek.

Čím kratší složení, tím obvykle lépe. Pokud je na prvním místě maso a seznam nekončí dlouhým výčtem éček, bývá to dobré znamení. Vyplatí se také hlídat označení jakosti. Šunka nejvyšší jakosti má přísnější požadavky než běžná standardní varianta, rozdíl v ceně přitom často dělá jen pár korun.

Při běžném nákupu stačí pár vteřin navíc a rychlé přečtení etikety. Někdy právě nenápadné balení, které by člověk snadno přehlédl, nabídne víc než známá značka. A o to jde především – aby maso bylo skutečně masem, ne jen hezky zabaleným kompromisem.

Zdroje: dtest.cz, szpi.gov.cz, efsa.europa.eu