Psi to nesnášejí, přesto to lidé dělají každý den. Pak je překvapuje, že jejich mazlíček je nervózní.

Objímání, hlazení po hlavě, upřený pohled zblízka. Pro člověka běžný způsob, jak dát najevo náklonnost. Jenže pro psa může jít o chvíle, kdy se necítí dobře. Odborníci na chování zvířat dlouhodobě upozorňují, že právě tyto situace patří mezi časté spouštěče stresu. Olizování čumáku, uhýbání očima nebo lehké ztuhnutí nejsou roztomilé detaily, ale signály nepohody.

Soužití lidí a psů trvá tisíce let, přesto si občas nerozumíme. Člověk spoléhá na dotek a oční kontakt. Pes komunikuje jinak. Když ho začneme vnímat jako „malého člověka“, snadno přehlédneme, co nám svým tělem říká. A právě tady vzniká problém.

Americká veterinární společnost pro chování zvířat uvádí, že velká část pokousání souvisí s tím, že lidé špatně vyhodnotí varovné signály. Pes většinou dopředu naznačí, že mu situace není příjemná. Jen to bývá nenápadné. A někdy si toho nevšimneme vůbec.

Objímání a hlazení po hlavě? Ne vždy dobrý nápad

Objímání bereme jako něco samozřejmého. Jenže pes může sevření rukama vnímat jako omezení pohybu. A ztráta možnosti odejít v něm vyvolá napětí. Profesor psychologie Stanley Coren analyzoval fotografie dětí objímajících psy a všiml si, že většina zvířat vykazovala známky stresu – odvrácený pohled, přivřené oči, uši stažené dozadu. Navenek klid, uvnitř nejistota.

Podobně působí i ruka přicházející shora na temeno hlavy. Pes ji často nevidí jako přátelské gesto. V psí řeči znamená pohyb shora spíš tlak nebo náznak dominance. Citlivější psi uhýbají, jiní jen ztuhnou. A to je moment, kdy bychom měli zbystřit.

Přímý pohled a příliš blízký kontakt

Lidé jsou zvyklí dívat se do očí. Bereme to jako projev otevřenosti. U psů ale dlouhé, upřené zírání znamená spíš výzvu. Nebo hrozbu. Zkušení trenéři proto radí, že při setkání s cizím psem je lepší pohled lehce odvrátit a tělo natočit bokem. Tím dáváme najevo klidný úmysl, beze slov.

Důležitý je i osobní prostor. Každý pes má svoji hranici. Když se k němu člověk rychle nakloní, vezme ho do náruče nebo ho bez varování zvedne, může to být moc. Pes pak reaguje olizováním pysků, zíváním, někdy jen ztuhne. Tyto takzvané uklidňující signály nejsou náhoda. Říkají: nechci konflikt.

Organizace Dogs Trust upozorňuje, že děti tyto jemné projevy často přehlédnou. Není to jejich chyba, spíš nedostatek zkušeností. Stačí ale jednoduché pravidlo – když pes odchází nebo uhýbá hlavou, necháme ho být. Bez přemlouvání.

Trestání za vrčení může situaci zhoršit

Častou chybou bývá i trest za vrčení. Přitom vrčení je varování, ne neposlušnost. Pes tím dává šanci ustoupit. Pokud ho za to potrestáme, může se naučit varování přeskočit. A příště už rovnou kousnout. Paradoxně tak roste riziko, které jsme chtěli odstranit.

Veterinární odborníci proto doporučují pracovat s pozitivní motivací a případné problémy řešit s někým, kdo rozumí psímu chování. Někdy stačí drobná změna přístupu a napětí se zmírní.

Jak poznat, že pes prožívá stres

Stres nemusí být dramatický ani hlasitý. Často jde o malé změny, které snadno přehlédneme. Typicky se objevuje:

• odvracení hlavy nebo pohledu
• olizování nosu, i když nikde není jídlo
• zívání mimo únavu
• ztuhlé tělo, ocas stažený níž než obvykle

Když tyto signály respektujeme, pes získá pocit bezpečí. A pocit kontroly nad situací podle studií souvisí s nižší hladinou stresového hormonu kortizolu. Není to složité, jen si toho všímat.

Někdy pomůže úplně obyčejná věc. Místo abychom se nad psa skláněli, dřepneme si bokem a necháme ho přijít k nám. Bez nátlaku. Bez nucení do kontaktu. Pes tak má možnost volby, což je pro něj zásadní.

Možná se to zdá jako detail. Ale právě respekt k přirozenému chování psa rozhoduje o tom, jestli bude doma klid nebo napětí. Nervózní mazlíček často jen naznačuje, že potřebuje víc prostoru. A když ho vyslechneme, problémy se často ani nestihnou rozvinout.

Zdroje: avsab.org, dogstrust.org.uk, cavlmz.cz, psychologytoday.com